Vzpomínání na Hlas domova

Musím začít tím, že jsem nenapsal historii. Na to „nemám“. Nejsem historik. Chci jen vzdát hold lidem, pro které slova „Svoboda, Demokracie, Národ a Vlast“ nebyla jen prázdná hesla a dokázali pro ně udělat daleko více, než moje generace a generace následující. A také, aby to vše tak rychle neskončilo v mlhách zapomnění.
Vycházím především ze vzpomínek „pamětníků“, ale také z četby zažloutlých stránek Hlasu domova. Na jednom místě František Váňa napsal, že každé noviny jsou odrazem společnosti, pro kterou vycházejí. Jsou daleko více. Jsou odrazem doby, odrazem života. Pozorný čtenář Hlasu domova se z něj poučí o historii, o událostech, které formovaly tehdejší svět, o historii protikomunistického exilu a myšlení jeho aktérů i obětí, o životě exulantů v Austrálii.
Dnes – i z časovým odstupem a i po znalosti všech okolností – jsem přesvědčen, že Hlas domova patřil k tomu nejlepšímu, co protikomunistický exil ve světě měl.
Nejpřednější tiskovinou protikomunistického exilu byl zcela samozřejmě čtvrtletník Tigridovo Svědectví, který svojí intelektuální a politickou erudicí je možné postavit do stejné řady s tiskovinami organizací „Congress (Committee) for Cultural Freedom“, (Preuves, Encouter, Quadrant a další).
Československé čtrnáctidenní „noviny“, Hlas domova ale neměl mezi stejně zaměřenými exilovými časopisy ve světě „konkurenci“ ani do kvality ani do délky jeho trvání. U příležitosti prezidentem Havlem posmrtně udělované „Medaile za zásluhy o stát I.stupně“ Františkovi Váňovi, Karel Wendt napsal: „Hlas domova byl srdcem československého exilu v Austrálii a František Váňa byl Hlas domova.“
Při rozhovorech se mě „pamětníci“ ptali – a co ty? Odpovídal jsem, že nic. Nic jsem nedělal, o nic jsem se nezasloužil. Občas jsem napsal článek, občas nakreslil grafiku, ale jinak jsem měl jen hlubokou úctu k celoživotnímu dílu lidí, které jsem mohl poznat osobně, Václava Michla (jakkoliv krátce), Karla Wendta a – a to především – Františka Váňu. A vedle úcty i vděčnost za to, že mě přijali mezi sebe a věnovali mi své přátelství. Na zvukovém záznamu v roce 1991 Frantovi a Karlovi říkám: „Bylo mi ctí, že jsem s vámi mohl spolupracovat“. A tím je vyjádřeno vše.
Pokud není uvedeno jinak, citáty Františka Váňi a Karla Wendta jsou přepisem ze zmíněného zvukového záznamu jejich vzpomínek.
Také je na místě mé poděkování všem pamětníkům za trpělivost s mými nekonečnými otázkami a že mi dovolili, až na jednu vyjímku, své vzpomínky po autorizaci veřejně ocitovat. Moje poděkování patří zejména paní Dině Váňové za přístup do jejího osobního archivu a za neocenitelné faktografické připomínky k mému textu.
V mém textu se zcela jistě najdou faktografické nedostatky a opomenutí, snažil jsem se co nejpečlivěji zaznamenat vše podstatné, co mi pamětníci vyprávěli, co si sám pomatuji a co jsem dokázal vyčíst ze všech ročníků Hlasu domova. Pokud jsem neuvedl jméno některého z dopisovatelů a pomocníků, nebylo to opomenutí úmyslné. Mohu tedy jen doufat, že tento můj text poslouží někdy skutečnému historikovi jako podklad jeho kritického zkoumání.