Léta padesátá

Hlas domova začal vycházet v době, kdy většina exulantů věřila, že jejich exil bude krátký. Úvodník druhého čísla měl titulek „Zúčtování se blíží“. Naděje k brzkému návratu se v mnoha myslích začala rozplývat až v druhé polovině 50tých let.
Od samého začátku byl vytvořen formát novin, který se František Váňa snažil rigorózně dodržoval.
„Snad v tom bylo i trochu staromilství, ale podle vzoru těch nejlepších novin, které jsem znal, jsem věřil, že tak mají noviny vypadat,„ říká František Váňa. „V našich podmínkách to nebylo snadné. A kvůli tomu si někdy ze mne kluci dělali legraci. Zejména, když jsem je musel uhánět, mnohdy na poslední chvíli, aby něco napsali a nebo jsem to musel napsat sám. Jednou, to bylo mnohem později, mě velice potěšil Ferdinand Peroutka, když mi napsal, že to bylo něco, co se mu na Hlasu domova obzvláště líbí. Od něj jsem to považoval za velké uznání.“
Úvodník, sloupek, zprávy a politické články a úvahy, články o kultuře, filmové a literární recenze, sport a místní zprávy o činnosti spolků, rubriky „Přátelé hledají“ a – samozřejmě – dopisy čtenářů a inzeráty na poslední stránce. Nechyběli ani cestopisná vyprávění exulantů, poezie a literatura. Formát se jen nepatrně změnil, když začal Hlas domova vycházet knihtiskem.
Zpravodajství se především zabývalo událostmi v Československu, referovalo zasvěceně o politice KSČ, pronásledování demokratů, probíhajících soudech a popravách, celkové atmosféře života doma. A někdy i o náznacích domácího protikomunistického odboje, do kterého mnozí exulanti ve svých dopisech vkládali nerealistické naděje. V jednom ze svých článků Václav Michl varuje před „zveličováním odboje doma“.
Dopisy redakci odrážejí věrně myšlení emigrantů a nepochybně by si zasloužily delší a zvláštní analýzu. Redakce měla zásadu anonymní dopisy neuveřejňovat, přitom ale uveřejňovala (většinou nepodepsanou) kritiku své práce. A tak je možné se dočíst, že Hlad domova je profašistický časopis, klerikální časopis, že je nedostatečně protikomunistický, že je příliš antikomunistický, aby se věnoval méně politice a více místnímu životu, ale také výzvy ku stranické nepolitičnosti a proti stranickým rozporům v exilu. Vedle toho i dopisy od tehdejších „starousedlíků“, kteří přijeli ještě před druhou světovou válkou a nebo těsně po ní, žádající, aby Hlas domova přestal „špinit vlast“, že oni sem přijeli za prací a že komunisté doma zavedli sociální spravedlnost.
Na stránkách Hlasu domova také probíhala po několik měsíců diskuse o tom, zda kupovat či nekupovat dovezené české výrobky. Konečná anketa pak vyslovila názor většiny: Nekupovat – nepomáhat tím komunistickému režimu doma.
I nadále – s výjimkou Františka Váni, který byl i s adresou uveden jako vydavatel novin – pisatelé používali snad z ohledů na příbuzné doma, šifry ale také až příliš snadno rozpoznatelné iniciály. JS – Josef Schnaider, Jun a nebo VM – Václav Michl, svět – František Váňa, KW – Karel Wendt, JL – Josef Los, MZ – A.Schott a několik dalších, které se mi nepodařilo“rozluštit“.
Hlas domova vycházel cyklostylován, až do roku 1955.
„Většina čtenářů přijala na počátku i cyklostylované výtisky příznivě, jen někteří namítali, že by 'vyšší zájmy' a snaha o ´lepší reprezentaci´ měly převyšovat ´malichernou´ zásadu, že list musí zůstat od počátku i finančně zcela nezávislý. Dnes je možno poukázat na výhodu plné nezávislosti, osudy mnoha jiných exilových listů ji potvrzuji.“ píše František Váňa ve sborníku k 25. výročí HD. „Noviny , zamýšlené původně jen k informaci Čechů a Slováků na pátém kontinentu, si překvapivě brzy našly cestu i do jiných světadílů. Takže v druhé polovině padesátých let se Hlas domova už mohl přiřadit k exilovým listům. které s oblibou uvádějí, že mají čtenáře ´v celém svobodném světě´."
„Do roku 1955 jsme měli asi 1500 odběratelů. Dlouho jsem se sháněl po sázecím stroji, až jsem jeden objevil. S pomocí přátel a čtenářů v USA jsem pak koupil české matrice a mohli jsme začít vycházet tiskem.“ vysvětluje František Váňa.
„To jsme jednou takhle přišli na redakční schůzku“ uvádí na pravou míru s úsměvem Karel Wendt, „a všechno už bylo Frantou zařízené. Franta jen řekl, že to musíme společně splácet. Franta nám ale všechno zaplatil zpět.“
“Když pak Franta koupil sázecí stroj – to již žil v Richmondu – sázecí stroj byl umístěn několik ulic vedle u Ládi Růžičky.” Oldřich Svozil vzpomíná na změnu techniky tisku.” Dokonce i já jsem se naučil na tom stroji sázet. Bylo nás ale víc, všichni jsme chodili do práce a tak každý sázel trochu.”
Sázecí stroj byl pak koncem roku 1955 přestěhován do redakce v Richmondu. Během let se u sázecího stroje vystřídalo několik sazečů – A.Chromovský, R.Toman, F. Zoul, M. Bartošek a podle vzpomínek účastníků snad i několik dalších. Sazbu zalamoval J. Matys a později pak E.Svoboda.
Prvním tištěné číslo Hlasu domova vyšlo 16.5.1955.
Hlas domova nebyl samozřejmě jen dílem redaktora, dopisovatelů a sazečů. V očích Františka Váni „redakční kruh“ zahrnoval i pomocníky, kteří bezplatně připravovali Hlas domova k expedici: „Expedice byla každé druhé pondělí a pro řadu lidí to byla společenská událost. Přijeli už odpoledne, už věděli co dělat a já když přišel z práce, tak již pracovali. A těšili se na to...“
Během let s distribucí věrně pomáhalo mnoho lidí. Bez záruky kompletnosti a časové návaznosti lze s pomocí pamětníků uvést řadu jmen. Tak snad jen ti nejvěrnější: M.Tomanová, A.Semecká, L.Blažek, J.Klement, „Štába“-A.Postník, pani Bydlová, P.Peithner, L.Glosová, J. Blažková, J.Křepčík, H.Jizbová, M.Voborská, R.Svoboda, J.Horná, Z.Volek, R.Odstrčil a paní Benešová, pan Zavadil atd. atd.
Někteří lidé pomáhali i jinak. Na příklad Josef Kinda vzpomíná:
„Nepamatuji se přesně, kdy jsem Hlas domova odebíral, ale muselo to být hned nějak ze začátku. Jen vím, že relativně brzy, někdy koncem šedesátých let jsem si předplatil Rudé právo, Mladou frontu, Lidové noviny a myslím i Práci. Noviny chodily letecky dvakrát týdně v balíčku a většinou jsem je ani nečetl, jen přeadresoval a poslal Frantovi do redakce.“
Richard Toman, který v počátcích do Hlasu domova přispíval, v dokumentu natočeném v Austrálii Českou televizí v roce 1996, o Františkovi Váňovi řekl: „Přestože bylo uvedeno, že Hlas domova řídí redakční kruh, nakonec o všem rozhodoval František sám. On dělal nejvíc. Vyřizoval sám všechnu korespondenci, všechny účty, všechnu administrativu měl na sobě. I s krajany se stýkal on.“
Začátkem druhé poloviny padesátých let František Váňa také zakládá rodinu.
„Četla jsem Hlas domova předtím, než jsme se v 1956 s Frantou poznali.“ Vzpomíná Dina Váňová. „Žasla jsem, že někdo může existovat s takovým národním zanícením. František byl zvláštní, já jsem ho obdivovala. V roce 1958 jsme se vzali a já jsem věděla, že si neberu jen Františka, ale též Hlas domova. Říkala jsem mu po celou dobu, že je unikát. Dodnes si myslím, že jsem měla velké štěstí. že jsem s ním mohla sdílet život. Nebylo to vždy snadné, moc jsem si přála, aby měl více času na děti. Vím, že si to přál i on. Ale to je snad osud všech lidí a jejich rodin, kteří se rozhodli věnovat svůj život veřejné činnosti“