Konec Hlasu domova

V roce 1979 ze zdravotních důvodů na doporučení lékařů se František Váňa rozhoduje další vydávání Hlasu domova ukončit.
Poslední číslo Hlasu domova bylo dvojčíslo s datem 17. prosince 1979. Ve sloupku s titulkem „Také poslední“ František Váňa píše:
„Po zprávě v minulém čísle, že HD přestane vycházet, se ozvalo telefonicky, písemně i osobně hodně čtenářů se spoustou dobré vůle. Zájem, oceňování, návrhy potěšily (a taky způsobily, že na poslední číslo zbylo méně času)“ .... „Na minulá léta Hlasu domova pohlížím trochu smutně, jako pohlížíme na něco, co pro nás cosi znamenalo a co odchází, ale rozhodně ne trpce. Časopis, měl-li se udržet, se vyvíjel tak, jak si to žádala společnost lidí, pro kterou byl vydáván – vlastně vědomě o trochu výš než mířila poptávka.“ A o několik řádek dále: „Obsah novin HD sklízel často a oprávněně kritiku čtenářů, mnohdy bylo nutno v časové tísni vařit z vody“.
K tomu dokladu skromnosti Františka Váni je třeba dodat, že během existence Hlasu domova, vedle kritiky docházela většina dopisů s kladným hodnocením nejen od čtenářů, ale i od předních, známých i méně známých postav exilu. V prvé řadě Ferdinand Peroutka, Pavel Tigrid, Petr Den, prof. Otakar Odložil a mnoho dalších.
Vojta Nevruď nazval Hlas domova „výborně informované noviny“ a Zahraniční ústav označil Hlas domova za „velice hodnotný, výborně redigovaný, liberálně smýšlející“.
Karel Wendt dále píše ve svém „Posledním sloupeku“ na rozloučenou:
„Sentimentální by bylo vzpomínat na první redakční schůzky, na to, jak se časopisu dával život a tvar, na otázku: „Jak dlouho to budeme vydávat?“, i na odpověď mladého optimismu: "Do návratu." A aby bylo jasno, v těch dobách ještě "do návratu" neznamenalo do příští dovolené, ale "až zase bude Československo svobodné". Tenkrát ještě v redakci panovala vzácná shoda. Konečná mez vydávání byla schválena čtyřhlasně a čtyřhlasně znamenalo jednohlasně.“
Četba Hlasu domova a vzpomínky pamětníků naznačují, že v redakci politické rozpory v základních věcech neexistovali.
„Mc Carthy, Maďarsko, Vietnam...“ vzpomíná Karel Wendt,“ – redakční politika neexistovala, přeli jsme se o ledacos, i jsme se třeba pohádali, ale v základních věcech vždy vládnul souhlas I když třeba za odsouzení McCarthysmu jsme tehdy od čtenářů dostali první výčitky ...“.
Poslední sloupky obou redaktorů ale naznačují, že přes stejný „vzácný souhlas“ na politické otázky existoval jistý rozdíl v přístupu k ideovému a mravnímu konfliktu mezi „exilem“, „emigrací“ a „krajanstvím“.
Činy a jevy, které František Váňa viděl jako projevy lidských slabostí, Karel Wendt pokládal za mravní a morální poklesnutí. Co František Váňa do jisté míry dokázal pochopit a tolerovat, Karel Wendt omlouvat nechtěl a snad ani nedovedl.
Píše-li František Váňa, že se dívá zpět “... rozhodně ne trpce.“ Karel Wendt v roce 1996 v dokumentu ČT říká: „Samozřejmě, byla řada lidí, kteří si Franty vážili, ale také řada lidí, která ho nenáviděla,“ a s jistou dávkou hořkosti pak dodává: „A najednou si ho váží.“ Hořkost nepochybně znásobená tím, že za svého života se Františkovi Váňovi nedostalo uznání z osvobozené vlasti, země které věnoval svůj celý život.
Austrálie ho poctila medajlí v roce 1975 British Empire Medal (ocenění za 25 let vydávání Hlasu domova), 1988 Order of Australia OAM. Až posmrtně, v roce 1997, je mu Prezidentem V.Havlem udělena Medaile za zásluhy I. stupně.
V „Posledním sloupku“ pak Karel Wendt píše:
„Když ne účelné, tedy alespoň novinářské v exilním slova smyslu by bylo (užitečné) připomenout ještě jednou čtenářům, že rozdíl mezi krajanem a exulantem, mezi samoúčelností spolkaření a exilní prací, mezi darem na místní monument a darem na pronásledované obhájce lidských práv se rovná rozdílu mezi zbytečností a smyslem.“
A svůj poslední sloupek končí otázkou i odpovědí:
„Mělo význam vydávat třicet let noviny, které se jmenovaly Hlas domova? Nevím.
Nevím a vůbec mi to nevadí. Dávno už jsem nalezl pravdu, že každá odpověď se sama ptá. Tak to má být. Takový je úděl Sisyfův.“
Po tomto závěru Karla Wendta ve sloupku pod nadpisem „Také poslední“ František Váňa pokračuje:
„Karel Wendt je ovšem pesimista, pokud uvažuje o činnosti našeho exilu – místního i v ostatních světadílech – a většinou právem. Jak na tu činnost mají reagovat noviny? Od počátku byly rozdíly v názorech na funkci exilových novin a vyvolávaly debaty po asi první dva roky, když se v tehdejším redakčním kroužku ještě debatovalo. Výměny názorů neměly ovšem a nemají rušivý vliv na osobní přátelství debatujících, je naopak příjemné vzpomínat na ty začátky novin.“
Nepochybné je, že oba byli a zůstali nejbližšími přáteli až do posledních chvil.
Právě tak je nepochybné, že oba měli pravdu, spor o „exil“ a „emigraci“ dodnes rozhodnut nebyl a nejspíše ani budoucí historici budou mít nesnadný úkol ho rozhodnut. Volba mezi pragmatickým a nekompromisním stanoviskem a stanovení hranice mezi nimi je nikdy nekončící spor mezi lidským srdcem a mozkem.