Po srpnové invazi

Redakce Hlasu domova velice pozorně sledovala vývoj „socialismu s lidskou tváří“ během celého roku 1968. „Pražské jaro“ znamenalo nejen růst naděje v Československu, ale i určitou „renesanci“ a oživení exilu.
Po vyhlášení Akčního programu A. Dubčeka se František Váňa ptá: „První krůčky svobody či boj dvou frakcí?“ Další otázku klade Karel Wendt: „ ... rehabilitace ano, ale budeme rehabilitováni i my, exulanti?“ a Václav Michlovi neušlo, že „Je ironie dějin, že čs. exulanti drží palce jedněm komunistům proti druhým komunistům“.
Tedy stejná „ironie dějin“, kterou někteří z nás v Čechách pociťovali nad tím, když jsme – jakkoliv bez nadšení – „fandili“ Dubčekovi.
„Fandili jsme, lepší něco nežli nic,“ říká na zvukovém záznamu František Váňa, “ale byli jsme kritičtí k Dubčekovi a Akčním programu, nedůvěřovali jsme komunistům, protože jsme byli přesvědčeni, že se vývoj nedá zastavit, přitom to nemůže jít dále, a bez tvrdého zásahu to nemůže jít ani zpět.“ Karel Wendt k tomu dodává: „Na vývoj doma jsme se dívali v redakci stejně, ale vliv jsme na něj mít nemohli. Psali jsme ale do australského tisku a spíše se „prali“se zdejšími liberály, kteří vychvalovali „socialismus s lidskou tváří“ jako renesanci komunismu. Franta měl např. diskusi se sekretářem KS Austrálie v televizi atd...“
Srpnová invaze pak skutečně změnila vše.
Začali přijíždět uprchlíci a kolem Hlasu domova se soustřeďovali lidé ochotní nově příchozím pomoci. Hlas domova se stal velice živou „sociální institucí“ a střediskem pomoci novým uprchlíkům.
O vlivu nových uprchlíků na Hlas domova František Váňa napsal v úvodu sborníku k 25. výročí: „Obsah (Hlasu domova) se tak mocnému náporu v mnohém přizpůsobil, ale pro nás, kteří jsme se náhle proměnili na "starousedlíky", bylo potěšitelné zjistit, že list nemusí měnit linii, že nedošlo ke střetnutí generací, že nebyly větší rozdíly v názorech na situaci a exilovou práci, že Hlas domova zůstal listem "starých" a stal se téměř okamžitě i listem exulantů nejčerstvějších. Snad je to i pro čtenáře patrno z tohoto sborníku, který připravili výhradně kolegové mladší léty i dobou strávenou v exilu“ (Sborník sestavil dr. M. Ondrášek.)
Na zvukovém záznamu k tomu František Váňa dodává: “Příjezd posrpnové vlny neznamenal pro noviny tak velký rozdíl, snad jen příbytek něco kolem 1000 odběratelů. Rozdíl ale přece jen byl – v přístupu k organizacím. Nechuť ke spolkové činnosti byl mezi „posrpnovými“ hluboce zakořeněn. Největší význam pro redakci ale byl příliv nových dopisovatelů.“
Prvním z nich se stala Marcela Čechová.
„Na setkání s Hlasem domova se pomatuji přesně.“ říká Marcela Čechová. „My jsme přijeli 28.září 68 a myslím, že to byl Bohouš Culka, který nás vzal na Šumavu. Tam se konala Svatováclavská veselice. Byla jsem u vytržení nad tím kolik tam bylo lidí a jak byli všichni k sobě milí a hodní. Tam ke mně přišel František Váňa a seznámili jsme se. Nu a tak jsem tady hned začala psát do Hlasu domova. Můj první článek se jmenoval „Jak chutná svoboda“ a vyšel hned 14.10.1968.“
Marcela Čechová se pak stala věrnou spolupracovnicí a její články se objevovaly téměř v každém čísle až do konce vycházení Hlasu domova.
„My jsme jezdili pravidelně do redakce v úterý,“ vypráví Marcela Čechová,“kam také chodili Kratochvílovi a Schottovi. Lolinka Schottová pomáhala Františkovi s administrativou. Připravovala Františkovi upomínky na předplatné, on ale většinou předplatné nevymáhal a noviny posílal dál. Na to pak doplácela Váňovic rodina. Ono vůbec – tehdejší redakce v Richmondu byla v předním – vlastně obývacím – pokoji, kde byli stále nějací lidé.
Psát do Hlasu domova byla pro mne poprvé v životě možnost projevit svůj názor a navíc mi v tom nikdo neškrtal. Když jsem napsala něco co nebylo tak úplně v pořádku, Franta mi zavolal a řekl, že by to tam nedával. A většinou měl pravdu. Byl úžasný v tom, že byl tolerantní a že nezasahoval do myšlení jiných lidí. Dokázal udržet rovnováhu, která je pro mne nemyslitelná. Já jsem buď na jednu nebo na druhou stranu a nemám nic mezi tím. Franta dokázal chápat obě strany. Nikdy ale neotiskl nic co nepatřilo do demokratického exilového tisku.
Franta byl rozený diplomat. A uměl delegovat. Mně například pověřil pravidelnou četbou Rudého práva. To mu nikdy nezapomenu. Doma jsem nikdy Rudé právo nečetla, ale v exilu jsem musela.“
Dalším, až do posledního čísla pravidelným spolupracovníkem byl dr. Miloš Ondrášek. Své literární recenze, umělecké postřehy a poznámky o exilové literatuře podepisoval značkou IP a politické a obecnější úvahy pseudonymem V Donát. I on se stal pravidelným návštěvníkem redakce a redakčního kruhu.
Pravidelně příspěvky také posílal dr. Zdenko Horný (pod pseudonymem Jarka Vlčková) – nejprve se svými historickými črtami, které od roku 1971 přeměnil na pravidelný pečlivě historicky podložený „Kalendář HD“.
K méně pravidelným dopisovatelům “posrpnové vlny” patřil Jaroslav Kovaříček, Václav Starý a několika dalších.
Jaroslav Kovaříček vzpomíná na začátky své spolupráce:
„Po příjezdu, hned jak jsem na to měl, tak jsem si Hlas domova předplatil a jeho dobrá úroveň mne příjemně překvapila. Sepsal jsem jakýsi příspěvek, poslal do Melbourne a František Váňa s díky přijal. Tak začala moje mnoholetá spolupráce s Hlasem domova.
František měl demokratické myšlení i cítění v krvi, otiskoval širokou škálu pohledů a názorů, často k nevůli některých zaujatých čtenářů. Cenzuru neprovozoval, ovšem neotiskoval vše co mu kdo poslal. Jednou jsem napsal článek, ve kterém jsem se nechal trochu unést emocemi a byl příliš osobně vyhraněný. František to neotiskl a já později pochopil, že mi tím prokázal dobrou službu. Řekl bych, že Váňa příspěvky nezavrhoval, nýbrž vybíral. Proto si jeho noviny udržovaly dobrou úroveň a respekt.
Když jsem se pak při první návštěvě Melbourne setkal s Františkem osobně, udělal na mne nezapomenutelný dojem. Skvělý a laskavý člověk, vzorný vlastenec, tolerantní a se smyslem pro humor. Přesvědčil jsem se i o jeho neobyčejné skromnosti. Když jsem jednou při setkání vychvaloval jeho velké exilové zásluhy, František se pokorně usmál a řekl mi, že se sice snaží jak může, ale nedomnívá se, že jeho práce může ten komunistický systém ve vlasti nějak vážně ohrozit. Svoje zásluhy nehodlal přeceňovat, ale přiznal mi co ho na vydávání velice těší. Řekl: „Hlas domova je pojítkem našich lidí v této velké zemi. Stalo se třeba, že maminka v Čechách hledala syna, který jí zmizel v Austrálii. A když ho s naší pomocí našla, tak to mi udělalo tu největší radost. To je pro mne ta nejlepší odměna, tohle dává mé práci skutečný smysl.“
Na Hlas domova vzpomíná i Václav Starý:
„S Hlasem domova jsem se poprvé setkal v listopadu 1968 v rakouském uprchlickém táboře v Traiskirchenu. První dojem, ve srovnání s dalšími tehdy tam rovněž dostupnými exilovými novinami, byl výrazně ve prospěch Hlasu domova coby novin nikoliv pouze lokálních a úzce skupinových, nýbrž s jistým nadhledem výrazně celoexilových.
Po příjezdu do Austrálie František Váňa, který přirozeně věděl o tom, že jsem přispíval do Zpravodaje a že jsem dal dohromady pár čísel Kruhu, mne čas od času požádal, zda bych něco nenapsal. František byl sice jedním z mála lidí, kterým jsem neuměl říci ne, nicméně na druhé straně jsem cítil, že vše opravdu potřebné dělali mnohem lépe jiní Vážil jsem si ale projevené důvěry a toho, že František do mých textů nikterak nezasahoval.
Za zmínku jistě stojí široká škála tématických okruhů, jimiž se HD pravidelně zabýval, a impozantní šíře spolupracovníků z několika kontinentů. Občas mne zarážely některé reakce čtenářů a někdy snad i nepochopitelná míra tolerance, s níž František Váňa dopisy čtenářů otiskoval. Na druhé straně to bylo něco, čeho v jiných novinách bylo jako šafránu. Zpětně se mi teď, v éře webových stránek a internetových „četů“, po té rubrice dopisů čtenářů HD skoro stýská.“
26. ledna 1971 umírá Václav Michl. Pravidelnou spolupráci nabídl Hlasu domova Jaroslav Strnad (pod pseudonymem Jaroslav Kujeba). Jaroslav Strnad, v té době redaktor vynikajícího „Zpravodaje“ ve Švýcarsku, přispíval občas do Hlasu domova v létech, kdy ještě byl redaktorem ve Svobodné Evropě.
Dopisy nových čtenářů odráží myšlení lidí hozených do „řeky svobody“ jejich stesk po domově a výčitky svědomí, zda odchod byl správný. S nimi pak polemizují ti, kteří se v té „řece“ již naučili plavat a nebo si jen prostě již zvykli. Z dopisů se také ozývá kritika západu a Austrálie, kritika „navrátilců“ a i kontraverze mezi oběma emigračními vlnami.
K nepravidelným dopisovatelům před srpnovou invazí, jako byl mimo jiné M. Cígler, dr. S. Hofírek, J. Jonáš, prof. F. Knoepfelmacher, Z. Volek a M. Zvára, se z řad posrpnových emigrantů pak ke spolupráci přihlásili i další - např. J. Zacpalová, Z. Milevský, Z. Horný, atd.
Také nepřekvapí, že Hlas domova měl i celou řadu přispěvatelů velkých jmen.
Karel Wendt k tomu říká: „Od začátku jsme si řekli, že nebudeme vyhledávat velká jména, budeme to dělat jak nejlépe dovedeme – a když to čtenáři nebudou považovat za dostatečné a nebudou nás číst, tak přestaneme.“
František Váňa dodává: „Exulanti velkých jmen se ale přihlásili většinou sami. Na př. Ferdinad Peroutka posílal své příspěvky určené většinou Americkým listům, mnohdy ale také exklusivně jen pro nás.“
Na stránkách Hlasu domova se lze ale také setkat se jmény jako K. Schwarzenberg, dr Martin Kvetko, Zděnek Slavík, ale také J. Škvorecký a J. Gruša atd.
V neposlední řadě je třeba připomenout dlouholetého sportovního reportéra vysílání Svobodné Evropy Karla Janovského (Karel Drážďanský), který bez jednoho vynechání posílal z Evropy své sportovní reportáže z domova i ze světa od roku 1951 až do posledního čísla.
Vedle redaktorů a dopisovatelů, sazečů a pomocníků s administrativou a distribucí, se prakticky od začátku tvořily kolem Hlasu domova skupinky přátel.
Na zvukovém záznamu v roce 1991 Karel Wendt říká: „ Noviny jsme brali vážně, ale když teď tady sedíme jako vážní dědci – ona taky byla pustá sranda. Vždyť jsme byli študáci. A něco študáckého v tom všem bylo – že ano, Franto – jen ty redakční schůzky – to stálo za to. Byla to taky parta”
„Parta“, o které se zmiňuje Karel Wendt, byli lidé, kteří ani nepsali ani redakci nepomáhali, byli prostě kolem. Zejména v sedmdesátých létech František Váňa a Karel Wendt tvořili střed pravidelných sobotních setkání „tatínků“ (jak si se sebeironií říkali), kolem kterého se scházel, někdy v soukromí, jindy v hospůdkách, větší či menší počet známých a osobních přátel. Pro redaktory to bylo setkání někdy s kritickými někdy s chválícími čtenáři.
Někteří z nich ovšem také občas zašli do redakce. Na př. Tonda Urban na to vzpomíná:
„Každý druhý pátek, více méně se tomu říkalo redakční kruh, jsem se tam hlavně objevoval po zavedení "Friday night shopping“ v mém obchodě v City. Cestou domu jsem se tam zastavil, ale přijel jsem vždy pozdě. Toho "kruhovaní” jsem tedy zachytnul jen málo. Pamatuji se, že kromě Franty, Karla a Vaška než zemřel, tam byl někdy Mirek Cígler. Určitě těch návštěvníků bylo více. Někdy se tam také objevil nějaký přespolní krajan kterého Franta pozval.”
Vedle toho redakční páteční večery více méně pravidelně navštěvovali i další lidé – dr. M. Ondrášek, dr. A. Šťavík, Z. Horný a další.
V roce 1969, ještě před úmrtím Václava Michla se na čas odmlčel Karel Wendt. Důvod svého odmlčení vycházejícím ze zklamáním nad neúčinností exilu, vyjádřil ve svém sloupku (HD č.3/69) slovy: „Hlas domova zakládalo před 19ti lety pět lidí, jejich počet „vzrostl “na tři“. Protestu na letišti se zúčastnilo 30 lidí (protestní demonstrace proti příletu sovětské delegace a ve stejnou dobu -), na svatováclavské veselici se veselilo 600 lidí. Exilový časopis nemůže být samoúčelný... Někdy může být novinářsky poctivější mlčet, než předstírat něco, co již dávno hnije pod drnem.“
Po krátkém čase se ale ku psaní poněkud proměněn vrátil. I nadále psal vynikajícím způsobem „sloupky“ k časovým událostem s politickým bystrozrakem, který dodnes s nepatrnou obměnou neztratil svoji aktuálnost:
„Přeji si aby Leninovi „užiteční idioti“ zavedli sami sebe tam, kam v slepé aroganci akademických blbů vedou svět. Přeji si, aby se jim přihodila pravda, kterou tak tvrdošíjně odmítají vidět. Někdy se mi o tom zdá a usmívám se ze snu.“
Mnohdy ale ve svém psaní zacházel nad běžný novinový komentář. Jeho sloupky se proměňovaly ve politicko-filozofické literární eseje. Jejich nic nepředstírajícím realistickým vývodům někteří čtenáři vyčítali pesimismus.
Po celou dobu 70tých let, až do posledního čísla, je Hlas domova plný neocenitelného množství zpráv a informací o průběhu a životě v „normalizaci“ v Československu. Vzdorující disidenti, Charta 77, byli zcela samozřejmě středem zájmu Hlasu domova. Právě tak jako – v kontrastu s Chartou 77 doma – neušly pozornosti dopisovatelů a redakce od roku 1977 krajany podepisované ostudné žádostí o „úpravu poměru k socialistické vlasti“ umožňující návštěvu republiky. Stručně řečeno, Hlas až do svého konce zůstal nekompromisně exilovým časopisem. Neznamená to ale, že zanedbával dění v Austrálii a život místních spolků, o jejichž činnosti podrobně referoval a uveřejňoval příspěvky jejich představitelů.