Léta šedesátá
Dostavuje se to, co František Váňa později nazval „únavou exilu“, Karel Wendt to popsal slovy: „klesl zájem a klesla úroveň exilu„ a Václav Michl: “Máme naději, ale musíme čekat. Až na další...“
Krize exilu se projevuje i v redakční radě. František Váňa o tom řekl: “.... v první polovině 60tých let se dostavila snad i jakási únava. I v redakčním kruhu se objevila otázka, zda to má cenu.“
Redakční kruh začíná uvažovat o smyslu vydávaní novin, které leží na bedrech jen tří lidí. K největšímu ohrožení existence Hlasu dochází v době, kdy jak K.Wendt, tak V.Michl onemocní a František Váňa po dobu tří měsíců zůstává na řízení novin sám.
Koncem roku 1963 píše František Váňa dopis svému příteli v zahraničí:
Konstatuje, že Hlas domova se stal „institucí“ a lidé si zvykli na to, že se mohou kdykoliv na redakci obrátit o pomoc a že je velice těžké je odmítnout. Jenže, pomocníků ubylo a finanční situace se zhoršila. A to o to více, že co bylo děláno dobrovolnými pracovníky, nyní redakce musela platit. Z původních pisatelů zůstali jen dva, V.Michl a K.Wendt, oba unaveni a nemocní natolik, že chtějí o Vánocích končit. Administrativa a dopisy zabírají spoustu času, dostavila se únava.
„Vedle neplatičů má ale Hlas domova řadu příznivců, vysloužili jsme si povinnost pokračovat“ – končí František Váňa svůj dopis.
„Bylo toho skutečně moc.“ Vzpomíná Dina Váňová. „Vašek i Karel byli dlouhodobě nemocní, a Franta byl na všechno skoro tři měsíce sám. V jednu chvíli se pak všichni tři rozhodli, že končí. Seděla jsem s nimi v redakci, když sepisovali dopis na rozloučenou. Měl být uveřejněn ve vánočním dvojčísle 1963, posledním číslem Hlasu domova. Psali, že po 13ti letech spolupracovníků ubylo místo aby přišli noví, že nemohou dále kvalitu novin udržet. Ono to bylo skutečně zoufalé, jak finančně, tak i množstvím práce. A když pak své prohlášení ukončili heslem Voskovce a Wericha z druhé světové války: „Nashledanou v lepších časech“, bylo mi z toho smutno. A nebyla jsem sama, všichni čtyři jsme tím trpěli.“
Dopis redakce na rozloučenou nikdy uveřejněn nebyl. Krize byla „nějak“ překonána a roce 1964 Hlas domova bez přerušení vychází dále.
„Snad postupující liberalizace doma, uvolnění, nám dalo novou sílu. Současně ale i nové spory,“ se o vysvětlení pokusil František Váňa. Pravé vysvětlení je ale v jeho osobní houževnatosti, vytrvalosti a smyslu pro odpovědnost.
Přihlásili se i noví spolupracovníci.
Jarda Křepčík vzpomíná: “Bylo mi 16 let, když jsem utekl z domova. Byl jsem kluk, a tak jsem vyhledával, kde bych se od těch starších něco naučil. V prvé polovině šedesátých let, krátce po tom, co jsem se oženil, jsem ve Warburtonu poznal Dinu Váňovou. Byla tam s dětmi a František za nimi přijel na víkend. Již před tím jsem ale věděl, že existuje Hlas domova a u lidí, kde jsem bydlel jsem ho i občas četl.
Po tom setkání ve Warburtonu jsem šel do redakce a tam pomáhala při distribuci a balení řada lidí, které jsem od příjezdu znal. A tak jsem začal pomáhat i já. Pravidelně, po 12 let, každých čtrnáct dní jsem Františka vezl na hlavní poštu a po odeslání Hlasu domova jsem ho pak zase odvezl domů. On totiž tehdy neměl ani auto. Všechno co měl dával na Hlas domova.
Hlas domova byl pro mne především zdrojem vědomostí a morální síly a od Františka jsem se hodně naučil. Třeba se ozvat, když se mi něco nelíbí, nebo s něčím nesouhlasím. Jenže on to vždy dělal slušně, já dodnes spíše bouchám do stolu a spustím svou jadrnou češtinu. Nikdy neuveřejnil nic, co považoval za nevhodné pro slušný časopis.“
„Franta byl úžasný organizátor,“ vzpomíná A.Schott, „ale administrativu bral na lehkou váhu. Vím, že upomínky, které mu moje manželka připravila, někdy ani neodeslal. A Hlas domova posílal léta i neplatičům.“
„A nejen to,“ dodává Dina Váňová,“ mě někdy skutečně rozzlobil, že když už někdo přišel zaplatit, tak Franta říkal: To nespěchá, ještě to nechte být. A přitom někdy neměl ani na zaplacení tiskárny“.
„Pokud se pamatuji, „pokračuje A. Schott, „tak Franta neměl žádný volný čas. Odpovídal na dopisy, zpracovával zprávy, přesvědčoval lidi kolem, aby psali. Navíc v redakci byli téměř stále nějací návštěvníci. Když např. přijel kdokoliv do Melbourne odkudkoliv, tak měl zpravidla jen adresu Hlasu domova. Dina a Franta je nakrmili, někdy i ubytovali. Kdy vlastně Franta ty noviny dělal, je mi záhadou.“
Více a více začíná Františkovi Váňovi ztěžovat práci redaktora to, o čem on říkal: “Hlas domova se stal institucí“. Přesněji řečeno, začal zastupovat práci společenských organizací – pomoc krajanům. Činnost, která s vydáváním a smyslem novin neměla nic společného. Redakce se stala průchodným domem nově přišlých i krajanů s žádostmi o pomoc, která – pokud to bylo v silách manželů Váňových – nikdy nebyla odmítnuta. Mnohdy se krajané zastavovali „jen na kus řeči“. Někdy žádosti „o pomoc“ byly značně pochybné. Lidi třeba chtěli vědět, kde nechat utratit psa anebo, kde nechat vycpat ulovené ptáky.
I pro tuto „společenskou a sociální“ činnost manželé Váňovi našli několik pomocníků. Na prvém místě nelze zapomenout spolupráci Josefa Kopeckého, který poskytoval v 60tých létech sociální pomoc krajanům a po srpnu nově přišlým emigrantům.
„Přál jsem si dělat noviny pořádně“, vypráví František Váňa, „ale někdy to bylo těžké. HD byla instituce.“ Na dělání noviny mu zbýval čas, až když všichni odešli.
Karel Wendt později v dokumentu ČT o Františkovi Váňovi řekl:
„Já jsem psal články a chodil jsem na schůzky redakčního kruhu, kde byla hlavně sranda. Ale Franta vše organizoval, musel všechno dát dohromady – a přitom pracoval. Co se Franty týče, byla to strašně obětavá dřina.“
A pak dodal:
„Já jsem se s Frantou někdy hádal, protože on byl tak hodný až mi to šlo na nervy. Finančně noviny neustále zápasily o život. Ale když třeba dostal stránkový inzerát, tak Vaškovi, mě nebo komukoliv ze spolupracovníků hned telefonoval, že se musí přidat list, že potřebuje nové články aby čtenář nebyl ochuzen. Tak to přidání listu stálo více, než co dostal za ten inzerát. A přitom řada lidí neplatila a Franta jim to posílal dál. Takže proč by platili.“
V druhé polovině šedesátých let v Československu komunistická strana začíná svůj „boj proti revisionismu“.
Hlas domova začíná otiskovat ukázky z děl českých „revizionistických“ spisovatelů, a informace a recenze o filmech „nové“ vlny. Jako zdánlivý paradox se může jevit, že čím větší bylo uvolňování „na kulturní frontě“ v Československu, tím větší propast se prohlubovala mezi „exulanty“ a „krajany“. Za zmínku jistě stojí téměř úplná absence dopisů čtenářů během těchto několika let.
V několika svých sloupcích se Karel Wendt stále k problému vrací: „Jsou však věci, jež exilový novinář nemůže přehlédnout a kdyby je přehlédl, jeho časopis by ztratil právo na existenci,“ a později pod titulkem Naše věc: „Jestliže maso jest, tabák jest, pomeranče tu a tam a lidé se už tolik nebojí...proč máme dále dřepět v Melbourne?...“ a hned sám sobě odpovídá: “protože „naše věc“ je obnovení politických a osobních svobod v Československu“.
Hlas domova přináší podrobné zpravodajství o dění doma, o sjezdu spisovatelů 1967 a následných represích tzv, „progresivních“ komunistických spisovatelů. František Váňa hodnotí rok 1967: „I malé poodhrnutí opony nad poměry doma stačí k domněnce, že tím nekončí zápas na čs. kulturní frontě. Nezdá se, že končí zápas lidí doma za návrat svobody.“
Krize exilu se projevuje i v redakční radě. František Váňa o tom řekl: “.... v první polovině 60tých let se dostavila snad i jakási únava. I v redakčním kruhu se objevila otázka, zda to má cenu.“
Redakční kruh začíná uvažovat o smyslu vydávaní novin, které leží na bedrech jen tří lidí. K největšímu ohrožení existence Hlasu dochází v době, kdy jak K.Wendt, tak V.Michl onemocní a František Váňa po dobu tří měsíců zůstává na řízení novin sám.
Koncem roku 1963 píše František Váňa dopis svému příteli v zahraničí:
Konstatuje, že Hlas domova se stal „institucí“ a lidé si zvykli na to, že se mohou kdykoliv na redakci obrátit o pomoc a že je velice těžké je odmítnout. Jenže, pomocníků ubylo a finanční situace se zhoršila. A to o to více, že co bylo děláno dobrovolnými pracovníky, nyní redakce musela platit. Z původních pisatelů zůstali jen dva, V.Michl a K.Wendt, oba unaveni a nemocní natolik, že chtějí o Vánocích končit. Administrativa a dopisy zabírají spoustu času, dostavila se únava.
„Vedle neplatičů má ale Hlas domova řadu příznivců, vysloužili jsme si povinnost pokračovat“ – končí František Váňa svůj dopis.
„Bylo toho skutečně moc.“ Vzpomíná Dina Váňová. „Vašek i Karel byli dlouhodobě nemocní, a Franta byl na všechno skoro tři měsíce sám. V jednu chvíli se pak všichni tři rozhodli, že končí. Seděla jsem s nimi v redakci, když sepisovali dopis na rozloučenou. Měl být uveřejněn ve vánočním dvojčísle 1963, posledním číslem Hlasu domova. Psali, že po 13ti letech spolupracovníků ubylo místo aby přišli noví, že nemohou dále kvalitu novin udržet. Ono to bylo skutečně zoufalé, jak finančně, tak i množstvím práce. A když pak své prohlášení ukončili heslem Voskovce a Wericha z druhé světové války: „Nashledanou v lepších časech“, bylo mi z toho smutno. A nebyla jsem sama, všichni čtyři jsme tím trpěli.“
Dopis redakce na rozloučenou nikdy uveřejněn nebyl. Krize byla „nějak“ překonána a roce 1964 Hlas domova bez přerušení vychází dále.
„Snad postupující liberalizace doma, uvolnění, nám dalo novou sílu. Současně ale i nové spory,“ se o vysvětlení pokusil František Váňa. Pravé vysvětlení je ale v jeho osobní houževnatosti, vytrvalosti a smyslu pro odpovědnost.
Přihlásili se i noví spolupracovníci.
Jarda Křepčík vzpomíná: “Bylo mi 16 let, když jsem utekl z domova. Byl jsem kluk, a tak jsem vyhledával, kde bych se od těch starších něco naučil. V prvé polovině šedesátých let, krátce po tom, co jsem se oženil, jsem ve Warburtonu poznal Dinu Váňovou. Byla tam s dětmi a František za nimi přijel na víkend. Již před tím jsem ale věděl, že existuje Hlas domova a u lidí, kde jsem bydlel jsem ho i občas četl.
Po tom setkání ve Warburtonu jsem šel do redakce a tam pomáhala při distribuci a balení řada lidí, které jsem od příjezdu znal. A tak jsem začal pomáhat i já. Pravidelně, po 12 let, každých čtrnáct dní jsem Františka vezl na hlavní poštu a po odeslání Hlasu domova jsem ho pak zase odvezl domů. On totiž tehdy neměl ani auto. Všechno co měl dával na Hlas domova.
Hlas domova byl pro mne především zdrojem vědomostí a morální síly a od Františka jsem se hodně naučil. Třeba se ozvat, když se mi něco nelíbí, nebo s něčím nesouhlasím. Jenže on to vždy dělal slušně, já dodnes spíše bouchám do stolu a spustím svou jadrnou češtinu. Nikdy neuveřejnil nic, co považoval za nevhodné pro slušný časopis.“
„Franta byl úžasný organizátor,“ vzpomíná A.Schott, „ale administrativu bral na lehkou váhu. Vím, že upomínky, které mu moje manželka připravila, někdy ani neodeslal. A Hlas domova posílal léta i neplatičům.“
„A nejen to,“ dodává Dina Váňová,“ mě někdy skutečně rozzlobil, že když už někdo přišel zaplatit, tak Franta říkal: To nespěchá, ještě to nechte být. A přitom někdy neměl ani na zaplacení tiskárny“.
„Pokud se pamatuji, „pokračuje A. Schott, „tak Franta neměl žádný volný čas. Odpovídal na dopisy, zpracovával zprávy, přesvědčoval lidi kolem, aby psali. Navíc v redakci byli téměř stále nějací návštěvníci. Když např. přijel kdokoliv do Melbourne odkudkoliv, tak měl zpravidla jen adresu Hlasu domova. Dina a Franta je nakrmili, někdy i ubytovali. Kdy vlastně Franta ty noviny dělal, je mi záhadou.“
Více a více začíná Františkovi Váňovi ztěžovat práci redaktora to, o čem on říkal: “Hlas domova se stal institucí“. Přesněji řečeno, začal zastupovat práci společenských organizací – pomoc krajanům. Činnost, která s vydáváním a smyslem novin neměla nic společného. Redakce se stala průchodným domem nově přišlých i krajanů s žádostmi o pomoc, která – pokud to bylo v silách manželů Váňových – nikdy nebyla odmítnuta. Mnohdy se krajané zastavovali „jen na kus řeči“. Někdy žádosti „o pomoc“ byly značně pochybné. Lidi třeba chtěli vědět, kde nechat utratit psa anebo, kde nechat vycpat ulovené ptáky.
I pro tuto „společenskou a sociální“ činnost manželé Váňovi našli několik pomocníků. Na prvém místě nelze zapomenout spolupráci Josefa Kopeckého, který poskytoval v 60tých létech sociální pomoc krajanům a po srpnu nově přišlým emigrantům.
„Přál jsem si dělat noviny pořádně“, vypráví František Váňa, „ale někdy to bylo těžké. HD byla instituce.“ Na dělání noviny mu zbýval čas, až když všichni odešli.
Karel Wendt později v dokumentu ČT o Františkovi Váňovi řekl:
„Já jsem psal články a chodil jsem na schůzky redakčního kruhu, kde byla hlavně sranda. Ale Franta vše organizoval, musel všechno dát dohromady – a přitom pracoval. Co se Franty týče, byla to strašně obětavá dřina.“
A pak dodal:
„Já jsem se s Frantou někdy hádal, protože on byl tak hodný až mi to šlo na nervy. Finančně noviny neustále zápasily o život. Ale když třeba dostal stránkový inzerát, tak Vaškovi, mě nebo komukoliv ze spolupracovníků hned telefonoval, že se musí přidat list, že potřebuje nové články aby čtenář nebyl ochuzen. Tak to přidání listu stálo více, než co dostal za ten inzerát. A přitom řada lidí neplatila a Franta jim to posílal dál. Takže proč by platili.“
V druhé polovině šedesátých let v Československu komunistická strana začíná svůj „boj proti revisionismu“.
Hlas domova začíná otiskovat ukázky z děl českých „revizionistických“ spisovatelů, a informace a recenze o filmech „nové“ vlny. Jako zdánlivý paradox se může jevit, že čím větší bylo uvolňování „na kulturní frontě“ v Československu, tím větší propast se prohlubovala mezi „exulanty“ a „krajany“. Za zmínku jistě stojí téměř úplná absence dopisů čtenářů během těchto několika let.
V několika svých sloupcích se Karel Wendt stále k problému vrací: „Jsou však věci, jež exilový novinář nemůže přehlédnout a kdyby je přehlédl, jeho časopis by ztratil právo na existenci,“ a později pod titulkem Naše věc: „Jestliže maso jest, tabák jest, pomeranče tu a tam a lidé se už tolik nebojí...proč máme dále dřepět v Melbourne?...“ a hned sám sobě odpovídá: “protože „naše věc“ je obnovení politických a osobních svobod v Československu“.
Hlas domova přináší podrobné zpravodajství o dění doma, o sjezdu spisovatelů 1967 a následných represích tzv, „progresivních“ komunistických spisovatelů. František Váňa hodnotí rok 1967: „I malé poodhrnutí opony nad poměry doma stačí k domněnce, že tím nekončí zápas na čs. kulturní frontě. Nezdá se, že končí zápas lidí doma za návrat svobody.“
posted by alene at 5:18:00 odp.
0 Comments:
Okomentovat
<< Home