Redakce Hlasu domova

Od prvního čísla byl personální základ redakce pohromadě. Byli čtyři. František Váňa, Josef Schneider, Vašek Michl, a Karel Wendt. Tři z nich byli po únoru vyhozeni z vysokých škol. Výjimkou byl Josef Schneider, novinář z Mladé fronty, který pak po dvou letech odešel do rozhlasu Svobodná Evropa. Tam pracoval až do svého odchodu do důchodu.
František Váňa byl hned po únoru 1948 při prověrkách na Vysoké škole politické ze studia vyloučen. Hrou osudu byl předsedou prověrkové komise tehdy nadšený „svazák“ Jiří Pelikán. Pro Františka Váňu to bylo již druhé vyloučení ze studií – k prvnímu došlo při zavření vysokých škol nacisty v roce 1939. V květnu 1948 utíká do Německa, odtud z přeplněného tábora je přemístěn do Itálie, kde se seznámil s dr. Josefem Rýparem.
Karel Wendt, student právnické fakulty, člen lidoveckých akademiků, po prověrkách nečekal na vyloučení a odešel v únoru 1949. Jeho první zastávka byla v Německu v táboře pro české studenty a v květnu 1950 přijel do Austrálie.
„Dozvěděl jsem se,“ vypráví František Váňa, „že přijel nějaký Wendt, který také píše, tak jsme se ho snažili v lágru vyhledat.“
Karel k tomu vysvětluje: „Někdo z lágru Arsenal v Německu dal Frantovi vědět, že jedu do Austrálie a že píši do novin. Já jsem ale napsal jen jeden článek do lágrových studentských novin. Dodnes si pamatuji o čem to bylo – napsal jsem na adresu kluků kteří odjížděli do Španělska, že nedává smysl odjíždět z komunismu do fašismu. Tak to nás s Frantou seznámilo.“
V červnu 1951 pak Vašek Michl „objevil“ Karla Wendta v uprchlickém táboře v Melbourne.
Také Václav Michl byl studentem právnické fakulty. Do Austrálie dorazil v září 1950. “Ozval se již z Bonegilly, že chce psát,“ říká František Váňa, „Adresu dostal od Jostena z Londýna, který tam založil Informační službu a dodával nám zprávy do „Cirkularu“. Vašek se pak ozval zase až z Tasmánie, kam ho pracovně přidělili na kontrakt. Na pohřeb dr.Rýpara přijelo několik lidí z ostatních států a vytvořil se výbor Čs. spolků, krátce potom se konal sjezd spolků a na něj jsem pozval i Vaška Michla a Mirka Volného. To byl kamarád, který se pak stal jednatelem sdružení ve Viktorii a věnoval se spolkové činnosti. Vašek Michl se okamžitě po příjezdu přidal k Hlasu domova.“
„Nepoznal jsem tady nikoho,“ vzpomíná na Václava Michla František Váňa, „kdo by toho věděl tolik o české literatuře až do neuvěřitelných detailů. A krátce pak i o literatuře anglické. On uměl dobře anglicky. V Německu pracoval pro americkou armádu a to se pak náramně hodilo, když Hlas domova musel mít jednu čtvrtinu tištěnou anglicky.“
„Někdo jiný už kdesi napsal,“ píše František Váňa v úvodu sborníku vydaném k 25. výročí Hlasu domova “že noviny jsou zrcadlem společnosti pro kterou vycházejí. Pro noviny svobodné společnosti platí toto pravidlo bezvýhradně a Hlas domova není výjimkou. Snad jen jeho začátky byly trochu odlišné od jiných novin, protože spadají do doby, kdy se teprve tvořila společnost pro kterou byl zamýšlen.“
Kolem Hlasu domova byla také řada příležitostních dopisovatelů. Mezi nimi od samého začátku byl Antonín Schott, který na stránkách Hlasu domova uveřejňoval poezii a začátkem 60tých uveřejnil několik fejetonů z cest pod značkou ZM.
„Přijeli jsme do Austrálie v říjnu 1950.“ vzpomíná Antonín Schott. „Krátce na to jsem se pak seznámil s Františkem Váňou a s Vaškem Michlem. Měli jsme k sobě skutečně blízko a velmi dobře jsme si rozuměli. Vašek měl úžasný smysl pro humor. Byla to parta; Karel Wendt, Milan Kantor, Luděk Horák a několik dalších. S Vaškem jsme pak později, někdy v 1952 dali dohromady a sepsali večer poezie a satiry. Obzvláště na satiru byl Vašek úžasný.
K redakci jsem nikdy nepatřil. Chodila tam hlavně moje manželka, která později pomáhala Frantovi psát upomínky dlužníkům. Vzpomínám si také ještě na Kratochvílovi. Ale určitě tam chodila, zejména po roce 1968, řada dalších. Já tam ale byl vždy jen jako host.“