Vzpomínání na Hlas domova

Musím začít tím, že jsem nenapsal historii. Na to „nemám“. Nejsem historik. Chci jen vzdát hold lidem, pro které slova „Svoboda, Demokracie, Národ a Vlast“ nebyla jen prázdná hesla a dokázali pro ně udělat daleko více, než moje generace a generace následující. A také, aby to vše tak rychle neskončilo v mlhách zapomnění.
Vycházím především ze vzpomínek „pamětníků“, ale také z četby zažloutlých stránek Hlasu domova. Na jednom místě František Váňa napsal, že každé noviny jsou odrazem společnosti, pro kterou vycházejí. Jsou daleko více. Jsou odrazem doby, odrazem života. Pozorný čtenář Hlasu domova se z něj poučí o historii, o událostech, které formovaly tehdejší svět, o historii protikomunistického exilu a myšlení jeho aktérů i obětí, o životě exulantů v Austrálii.
Dnes – i z časovým odstupem a i po znalosti všech okolností – jsem přesvědčen, že Hlas domova patřil k tomu nejlepšímu, co protikomunistický exil ve světě měl.
Nejpřednější tiskovinou protikomunistického exilu byl zcela samozřejmě čtvrtletník Tigridovo Svědectví, který svojí intelektuální a politickou erudicí je možné postavit do stejné řady s tiskovinami organizací „Congress (Committee) for Cultural Freedom“, (Preuves, Encouter, Quadrant a další).
Československé čtrnáctidenní „noviny“, Hlas domova ale neměl mezi stejně zaměřenými exilovými časopisy ve světě „konkurenci“ ani do kvality ani do délky jeho trvání. U příležitosti prezidentem Havlem posmrtně udělované „Medaile za zásluhy o stát I.stupně“ Františkovi Váňovi, Karel Wendt napsal: „Hlas domova byl srdcem československého exilu v Austrálii a František Váňa byl Hlas domova.“
Při rozhovorech se mě „pamětníci“ ptali – a co ty? Odpovídal jsem, že nic. Nic jsem nedělal, o nic jsem se nezasloužil. Občas jsem napsal článek, občas nakreslil grafiku, ale jinak jsem měl jen hlubokou úctu k celoživotnímu dílu lidí, které jsem mohl poznat osobně, Václava Michla (jakkoliv krátce), Karla Wendta a – a to především – Františka Váňu. A vedle úcty i vděčnost za to, že mě přijali mezi sebe a věnovali mi své přátelství. Na zvukovém záznamu v roce 1991 Frantovi a Karlovi říkám: „Bylo mi ctí, že jsem s vámi mohl spolupracovat“. A tím je vyjádřeno vše.
Pokud není uvedeno jinak, citáty Františka Váňi a Karla Wendta jsou přepisem ze zmíněného zvukového záznamu jejich vzpomínek.
Také je na místě mé poděkování všem pamětníkům za trpělivost s mými nekonečnými otázkami a že mi dovolili, až na jednu vyjímku, své vzpomínky po autorizaci veřejně ocitovat. Moje poděkování patří zejména paní Dině Váňové za přístup do jejího osobního archivu a za neocenitelné faktografické připomínky k mému textu.
V mém textu se zcela jistě najdou faktografické nedostatky a opomenutí, snažil jsem se co nejpečlivěji zaznamenat vše podstatné, co mi pamětníci vyprávěli, co si sám pomatuji a co jsem dokázal vyčíst ze všech ročníků Hlasu domova. Pokud jsem neuvedl jméno některého z dopisovatelů a pomocníků, nebylo to opomenutí úmyslné. Mohu tedy jen doufat, že tento můj text poslouží někdy skutečnému historikovi jako podklad jeho kritického zkoumání.

Hlas domova očima pamětníků

Oldřich Svozil po 48
“Hlas domova, ten sloužil Čechům a Slovákům a dával jim informace o tom, co se děje v komunistickém Československu. Názory, které tam psal Franta, Vašek Michl a Karel Wendt a další vyjadřovali většinou i moje názory.”
Antol Schott po 48
„Hlas domova, to byli kamarádi. Pro mne ale to byl především Vašek Michl s jeho poezíí, s jeho smyslem pro humor, literaturu a divadlo.“
J. Křepčík po 48
„Za Hlas domova – já bych dal pravou ruku. Byla to pro mne pomůcka k poučení, ale i k tomu, abych měl rád svou vlast. Lidi kteří ho dělali, kteří tam psali a obětavě pomáhali a věnovali čas, takoví lidi dnes již málo najdeš. Hlas domova byl část mého života.“
J. Kinda po 48
„Bylo to pojítko v Australii a se světem. Především ale exilové noviny. Zprávy z Čech a o Češích ve světě a spolcích tady. Vše vynikajícím způsobem redigované Frantou. Nebyly to ale jen noviny, byla to instituce.“
J. Kadaně po 48
„Byly to velmi slušné noviny, spojka pro Čechy tady a jedinečný zdroj informací o komunistickém Československu. Navíc noviny téměř nezbytné pro zdejší krajanské organizace.“
M. Kantor po 48
„Hlas domova byl zázrak. Hlas domova byl František Váňa a František Váňa byl Hlas domova. Do Hlasu domova psala celá řada vynikajících lidí, bez Františka Váňi by neměli kam psát. Hlas domova byl navíc i instituce. František Váňa byl instituce. Nejsem pisatel, ale jako občasný právní poradce jsem měl to štěstí, že jsem to vše mohl vidět z relativní blízkosti.“
M. Potůček po 48
„Především to byly politické informace o starém domově. A také pojítko mezi námi a zdejšími českými organizacemi. Já jsem tam inzeroval svoji cukrárnu od roku 1952 a díky tomu jsem poznal mnoho Čechů a Slováků“
Antonín Urban po 48
„Vzletně řečeno, byl to pro mne ´pramen čerstvé vody´. Exilové noviny – zcela samozřejmě, ale Michlův hluboký zájem o literaturu a umění s jeho vynikající poezií, živilo a udržovalo můj zájem o českou kulturu.“
M. Hájek po 48
„Hlas Domova byl pro mne vítaným pomocníkem a velice dobrým zdrojem zpráv z Československa, rád jsem četl příspěvky od Michla a Wendta - víceméně to byla naše spojka s naší společností v Australii a s děním doma. Myslím, že nás Hlas domova celkem velmi dobře representoval a vyjadřoval náš postoj, bez velkého rámusu, klidně.“
George Soukup po 48
„Hlas domova byly krajanské noviny, které udržovaly svými podrobnými informacemi spojení s domovem a pro mne osobně i udržení češtiny“
M. Čechová po 68
„Hlas domova byli noviny exulantů. Konec. Tečka a hotovo“.
J. Kovaříček po 68
„Hlas domova tu dobře sloužil poúnorovým exulantům a i pro nás čerstvé emigranty se stal důležitým pojítkem. Jednalo se o dvě odlišné generace, každá vyrostla v jiných podmínkách a někdy docházelo k pochopitelným nedorozuměním.Hlas domova pomáhal tuto rozdílnost překonávat. V tom byla jeho velká zásluha.“
Václav Starý, po 68
"Hlas domova spojoval Čechy a Slováky kolem světa, byl známý a citovaný v exilových kruzích v Evropě a v USA. Byl to hlas poúnorového exilu, byl ale otevřen i dalším myšlenkovým proudům. Snažil se o politickou rovnováhu exilu a rovnováhu mezi vlnami emigrace.
I. Kolařík po 68
“Hlas domova byl velice dobrý časopis, jediný dobrý časopis v Australii, který odrážel profesionální nadšení vydavetele Františka Váni. Ačkoliv byl protikomunistický, nebyl slepě antikomunistický, byl demokraticky vyvážený. Byl to rovněž obsahově zajímavý časopis. Vedle politických zpráv a úvah otiskoval i literárně zaměřené články a poezii, kulturní zprávy a vzkutku vynikající sportovní zprávy. Jako takový byl Hlas domova důležitým pojítkem s nesvobodnou domovinou.”
"M.Hemala po 68
„Byl to jeden z nejlepších exilových časopisů který vycházel – bylo to pojítko mezi Čechy nejen tady, ale i ve světě.“Tento scela náhodně vybraný a seřazený “výzkum veřejného mínění” mezi “pamětníky” a spolupracovníky Hlasu domova – snad alespoň trochu napovídá něco o tom, co Hlas domova pro exil v Austrálii znamenal.

Začátky Hlasu domova

První číslo vyšlo 23. července 1951.
Pod titulkem “Úvodem“ redakce píše: „Čím chce Hlas domova být? Především Vaším listem. Chce informovat, sjednocovat, vystříhat se stranicko-politických tendencí, sloužit naší čs. věci, nynější domovině a věci svobody a demokracie na celém světě.“
Čtenáři Hlasu domova ví, že svůj záměr redakce splnila.
Co ale bylo před tím, než mohlo prvé číslo vyjít.
Je nutné začít Dr. Josefem Rýparem, který strávil válku v Buchenwaldu. Hned po únoru 48 musel pro politickou činnost odejít. V italském táboře pro uprchlíky se seznámil s Františkem Váňou, kde pak spolu začli přepisovat a rozšiřovat i do dalších uprchlických táborů, zprávy s domova i ze světa, které zaznamenávali z poslechu jediného rozhlasového přijímače, který v táborech existoval.
„Vzpomínám si,“ napsal ve svých vzpomínkách František Váňa “jak jednou jeden z „kurýrů“ nám osobně vyřizoval zvláštní „Dopis redakci“ – kdosi vzkazoval, že musíme být všichni úplně blbí. Dokazuje to jen, že jsme v Itálii získali novinářskou průpravu po všech stránkách.“
Společně pak s dr. Rýparem dorazili do Austrálie v říjnu 1949.
„Ihned po pracovním přidělení do Melbourne - 1. listopadu 1949 – dr. Josef Rýpar přišel s nápadem organizovat distribuci exilových a krajanských novin, které tehdy vycházely v Evropě a Americe „ napsal František Váňa v úvodu sborníku vydaném k 25 výročí Hlasu domova “a když se ukázalo, že by poštovné za hromadné letecké zásilky bylo neúnosně vysoké, navrhl vydávání novin a návrh prosadil, i když pisatel těchto řádků namítal, že k vydávání nejsou žádné předpoklady - zkušenosti, peníze, informační prostředky. První číslo "rozmnoženého dopisu Hlas domova" bylo připraveno počátkem prosince 1949.“
Proč „rozmnožený dopis“? Na vydávání cizojazyčných tiskovin platily tehdy ještě stále zákony z války. Muselo být zvláštní povolení a jedna čtvrtina obsahu musela být anglicky.
Františk Váňa k tomu říká: „Ani jedno ani druhé jsme neměli a nemohli splnit. Rozhodli jsme se tomu říkat „Circular“ Hlas domova. Nevěděli jsme pro kolik lidí to budeme psát a komu to budeme distribuovat. Na 15. ledna 1950 jsme připravili 400 výtisků a začali jsme je rozvážet. Financovali jsme to všechno z vlastní kapsy a pak postupně někteří lidé také i platili. Většinou – ještě s jedním šťastlivcem, který měl již motorku – jsme objížděli tábory a já vybíral 10 šilinků. A někdy jsem se tam i najedl – oni to tak přísně nekontrolovali. To jsme tak vydávali do srpna 1950, kdy si nás pozvali na policii. To jsme ale již zvýšili náklad na 600 výtisků.“
“Z Vysoké školy ekonomické mě vyhodili,” vypráví Oldřich Svozil, “pracoval jsem v Národně socialistické straně. A tak jsem se ocitnul v Německu v lágru pro studenty, kde jsem se mimo jiné poznal Karla Wendta a Vaška Michla a s těmi jsme pak společně přijeli do Austrálie. Mně, Vaška a Mirka Volného pak poslali na kontrakt na Tasmánii. Tam za námi přijel Franta, který se o nás dozvěděl od pani Bělské, pracující v té době v evidenci Emmigration Department. Z Tasmánie jsme pak přijeli do Melbourne.
První Hlasy domova psal na svém psacím stroji dr. Pepík Stískal. Po krátkém čase byl pak Hlas domova cyklostylován. V té době jsme bydleli všichni pohromadě, já měl společný pokoj s Vaškem Michlem a všichni jsme tak či onak s Hlasem pomáhali. Já jsem v té době zpracovával zprávy z Čech.”
Základním zdrojem informací byla Josefem Jostenem v Londýně vedená FCI – Free Czechoslovak Information. Vedle toho drobné zprávy přicházely z různých zdrojů a také z dopisů exulantů ze světa i z Austrálie, popisující navíc dobré i špatné zkušenosti uprchlíků a jejich osudy.
„Kmenových“ autorů příliš nebylo a většinou příspěvky byly podepisování jen snadno rozpoznatelnou iniciálkou. Dr. Rýpar se podepisoval „JR“ a František Váňa psal pod značkou „svět“. Jejich plná jména i s adresou byla uvedena v tiráži. Mimo to se často opakuje značka „Vi“ pod slovensky psanými texty. Jméno autora se mi nepodařilo zjistit
Poslední „Cirkular“ vyšel 15.8.1950, vycházel tedy jen osm měsíců. Během jeho vydávání Dr. Josef Rýpar ještě stačil založil Čs. sdružení ve Victorii a stát se jeho předsedou. František Váňa se pak zasloužil o založení Sokolské jednoty v Melbourne (listopad 1950).
O předvolání na policii na zvukovém záznamu František Váňa vypráví: „Na cizinecké policii, kam nás pozvali, nás přijal velice příjemný pán, který mluvil německy, takže jsme se snadno domluvili. Na stole měl vzorně srovnána všechna čísla našeho Cirkularu. Velice slušně nás upozornil, že to jsou noviny a že porušujeme zákony. Tak jsme připravili oběžník, že musíme končit. Ještě před jeho rozesláním zemřel 4.září Josef Rýpar a tak oběžník a oznámení o jeho smrti jsem odesílal současně.“
„Ozvala se celá řada lidí, abych s vydáváním pokračoval, abych požádal o povolení. Upřímně řečeno se mi do toho moc nechtělo, přestože jsem si do všech důsledků tehdy nedokázal představit, co to bude pro mne všechno znamenat. A tak jsem žádost podal a až po několika urgencích jsem ji dostal 3 července 1951, téměř o rok později. Mezi tím jsme se s několika přáteli snažili udržovat kontakty korespondencí i slovně a rozšiřovat seznam adres. S tím mi pomáhal zejména Vláďa Blažek. To už tady byl také Vašek Michl a tak jsme rozesílali oběžníky, někdy pod názvem „Jinak“ nebo „Kulturní přehled“ a myslím, že i pod jinými jmény. Jako vydavatel byl ale Vašek Michl. Já jsem v té době měl podanou žádost na „normální“ noviny a tak pro jistotu jsem v tom nechtěl jmenovitě figurovat.“
První Hlas domova pak vyšel již v červenci 1951 a od té doby každých 14 dní bez přerušení až do konce roku 1979.
„Pravidelně a ani o den později a vždy se stejným počtem stránek.“ říká v roce 1991 Karel Wendt, „Když přišel celostránkový inzerát, tak Franta přidal list, aby čtenář o nic nepřišel. A ani nemusím dodávat, že tehdy vydávat noviny nebylo jen tak. Dnes když někdo chce vydávat zejméha cizojazyčné noviny, tak zažádá a dostane podporu od vlády. To tehdy samozřejmě nebylo,“ dodává Karel s úsměvem..
První úředně povolený Hlas domova rozmnožovaný cyklostylem vyšel 23. července 1951.

Redakce Hlasu domova

Od prvního čísla byl personální základ redakce pohromadě. Byli čtyři. František Váňa, Josef Schneider, Vašek Michl, a Karel Wendt. Tři z nich byli po únoru vyhozeni z vysokých škol. Výjimkou byl Josef Schneider, novinář z Mladé fronty, který pak po dvou letech odešel do rozhlasu Svobodná Evropa. Tam pracoval až do svého odchodu do důchodu.
František Váňa byl hned po únoru 1948 při prověrkách na Vysoké škole politické ze studia vyloučen. Hrou osudu byl předsedou prověrkové komise tehdy nadšený „svazák“ Jiří Pelikán. Pro Františka Váňu to bylo již druhé vyloučení ze studií – k prvnímu došlo při zavření vysokých škol nacisty v roce 1939. V květnu 1948 utíká do Německa, odtud z přeplněného tábora je přemístěn do Itálie, kde se seznámil s dr. Josefem Rýparem.
Karel Wendt, student právnické fakulty, člen lidoveckých akademiků, po prověrkách nečekal na vyloučení a odešel v únoru 1949. Jeho první zastávka byla v Německu v táboře pro české studenty a v květnu 1950 přijel do Austrálie.
„Dozvěděl jsem se,“ vypráví František Váňa, „že přijel nějaký Wendt, který také píše, tak jsme se ho snažili v lágru vyhledat.“
Karel k tomu vysvětluje: „Někdo z lágru Arsenal v Německu dal Frantovi vědět, že jedu do Austrálie a že píši do novin. Já jsem ale napsal jen jeden článek do lágrových studentských novin. Dodnes si pamatuji o čem to bylo – napsal jsem na adresu kluků kteří odjížděli do Španělska, že nedává smysl odjíždět z komunismu do fašismu. Tak to nás s Frantou seznámilo.“
V červnu 1951 pak Vašek Michl „objevil“ Karla Wendta v uprchlickém táboře v Melbourne.
Také Václav Michl byl studentem právnické fakulty. Do Austrálie dorazil v září 1950. “Ozval se již z Bonegilly, že chce psát,“ říká František Váňa, „Adresu dostal od Jostena z Londýna, který tam založil Informační službu a dodával nám zprávy do „Cirkularu“. Vašek se pak ozval zase až z Tasmánie, kam ho pracovně přidělili na kontrakt. Na pohřeb dr.Rýpara přijelo několik lidí z ostatních států a vytvořil se výbor Čs. spolků, krátce potom se konal sjezd spolků a na něj jsem pozval i Vaška Michla a Mirka Volného. To byl kamarád, který se pak stal jednatelem sdružení ve Viktorii a věnoval se spolkové činnosti. Vašek Michl se okamžitě po příjezdu přidal k Hlasu domova.“
„Nepoznal jsem tady nikoho,“ vzpomíná na Václava Michla František Váňa, „kdo by toho věděl tolik o české literatuře až do neuvěřitelných detailů. A krátce pak i o literatuře anglické. On uměl dobře anglicky. V Německu pracoval pro americkou armádu a to se pak náramně hodilo, když Hlas domova musel mít jednu čtvrtinu tištěnou anglicky.“
„Někdo jiný už kdesi napsal,“ píše František Váňa v úvodu sborníku vydaném k 25. výročí Hlasu domova “že noviny jsou zrcadlem společnosti pro kterou vycházejí. Pro noviny svobodné společnosti platí toto pravidlo bezvýhradně a Hlas domova není výjimkou. Snad jen jeho začátky byly trochu odlišné od jiných novin, protože spadají do doby, kdy se teprve tvořila společnost pro kterou byl zamýšlen.“
Kolem Hlasu domova byla také řada příležitostních dopisovatelů. Mezi nimi od samého začátku byl Antonín Schott, který na stránkách Hlasu domova uveřejňoval poezii a začátkem 60tých uveřejnil několik fejetonů z cest pod značkou ZM.
„Přijeli jsme do Austrálie v říjnu 1950.“ vzpomíná Antonín Schott. „Krátce na to jsem se pak seznámil s Františkem Váňou a s Vaškem Michlem. Měli jsme k sobě skutečně blízko a velmi dobře jsme si rozuměli. Vašek měl úžasný smysl pro humor. Byla to parta; Karel Wendt, Milan Kantor, Luděk Horák a několik dalších. S Vaškem jsme pak později, někdy v 1952 dali dohromady a sepsali večer poezie a satiry. Obzvláště na satiru byl Vašek úžasný.
K redakci jsem nikdy nepatřil. Chodila tam hlavně moje manželka, která později pomáhala Frantovi psát upomínky dlužníkům. Vzpomínám si také ještě na Kratochvílovi. Ale určitě tam chodila, zejména po roce 1968, řada dalších. Já tam ale byl vždy jen jako host.“

Léta padesátá

Hlas domova začal vycházet v době, kdy většina exulantů věřila, že jejich exil bude krátký. Úvodník druhého čísla měl titulek „Zúčtování se blíží“. Naděje k brzkému návratu se v mnoha myslích začala rozplývat až v druhé polovině 50tých let.
Od samého začátku byl vytvořen formát novin, který se František Váňa snažil rigorózně dodržoval.
„Snad v tom bylo i trochu staromilství, ale podle vzoru těch nejlepších novin, které jsem znal, jsem věřil, že tak mají noviny vypadat,„ říká František Váňa. „V našich podmínkách to nebylo snadné. A kvůli tomu si někdy ze mne kluci dělali legraci. Zejména, když jsem je musel uhánět, mnohdy na poslední chvíli, aby něco napsali a nebo jsem to musel napsat sám. Jednou, to bylo mnohem později, mě velice potěšil Ferdinand Peroutka, když mi napsal, že to bylo něco, co se mu na Hlasu domova obzvláště líbí. Od něj jsem to považoval za velké uznání.“
Úvodník, sloupek, zprávy a politické články a úvahy, články o kultuře, filmové a literární recenze, sport a místní zprávy o činnosti spolků, rubriky „Přátelé hledají“ a – samozřejmě – dopisy čtenářů a inzeráty na poslední stránce. Nechyběli ani cestopisná vyprávění exulantů, poezie a literatura. Formát se jen nepatrně změnil, když začal Hlas domova vycházet knihtiskem.
Zpravodajství se především zabývalo událostmi v Československu, referovalo zasvěceně o politice KSČ, pronásledování demokratů, probíhajících soudech a popravách, celkové atmosféře života doma. A někdy i o náznacích domácího protikomunistického odboje, do kterého mnozí exulanti ve svých dopisech vkládali nerealistické naděje. V jednom ze svých článků Václav Michl varuje před „zveličováním odboje doma“.
Dopisy redakci odrážejí věrně myšlení emigrantů a nepochybně by si zasloužily delší a zvláštní analýzu. Redakce měla zásadu anonymní dopisy neuveřejňovat, přitom ale uveřejňovala (většinou nepodepsanou) kritiku své práce. A tak je možné se dočíst, že Hlad domova je profašistický časopis, klerikální časopis, že je nedostatečně protikomunistický, že je příliš antikomunistický, aby se věnoval méně politice a více místnímu životu, ale také výzvy ku stranické nepolitičnosti a proti stranickým rozporům v exilu. Vedle toho i dopisy od tehdejších „starousedlíků“, kteří přijeli ještě před druhou světovou válkou a nebo těsně po ní, žádající, aby Hlas domova přestal „špinit vlast“, že oni sem přijeli za prací a že komunisté doma zavedli sociální spravedlnost.
Na stránkách Hlasu domova také probíhala po několik měsíců diskuse o tom, zda kupovat či nekupovat dovezené české výrobky. Konečná anketa pak vyslovila názor většiny: Nekupovat – nepomáhat tím komunistickému režimu doma.
I nadále – s výjimkou Františka Váni, který byl i s adresou uveden jako vydavatel novin – pisatelé používali snad z ohledů na příbuzné doma, šifry ale také až příliš snadno rozpoznatelné iniciály. JS – Josef Schnaider, Jun a nebo VM – Václav Michl, svět – František Váňa, KW – Karel Wendt, JL – Josef Los, MZ – A.Schott a několik dalších, které se mi nepodařilo“rozluštit“.
Hlas domova vycházel cyklostylován, až do roku 1955.
„Většina čtenářů přijala na počátku i cyklostylované výtisky příznivě, jen někteří namítali, že by 'vyšší zájmy' a snaha o ´lepší reprezentaci´ měly převyšovat ´malichernou´ zásadu, že list musí zůstat od počátku i finančně zcela nezávislý. Dnes je možno poukázat na výhodu plné nezávislosti, osudy mnoha jiných exilových listů ji potvrzuji.“ píše František Váňa ve sborníku k 25. výročí HD. „Noviny , zamýšlené původně jen k informaci Čechů a Slováků na pátém kontinentu, si překvapivě brzy našly cestu i do jiných světadílů. Takže v druhé polovině padesátých let se Hlas domova už mohl přiřadit k exilovým listům. které s oblibou uvádějí, že mají čtenáře ´v celém svobodném světě´."
„Do roku 1955 jsme měli asi 1500 odběratelů. Dlouho jsem se sháněl po sázecím stroji, až jsem jeden objevil. S pomocí přátel a čtenářů v USA jsem pak koupil české matrice a mohli jsme začít vycházet tiskem.“ vysvětluje František Váňa.
„To jsme jednou takhle přišli na redakční schůzku“ uvádí na pravou míru s úsměvem Karel Wendt, „a všechno už bylo Frantou zařízené. Franta jen řekl, že to musíme společně splácet. Franta nám ale všechno zaplatil zpět.“
“Když pak Franta koupil sázecí stroj – to již žil v Richmondu – sázecí stroj byl umístěn několik ulic vedle u Ládi Růžičky.” Oldřich Svozil vzpomíná na změnu techniky tisku.” Dokonce i já jsem se naučil na tom stroji sázet. Bylo nás ale víc, všichni jsme chodili do práce a tak každý sázel trochu.”
Sázecí stroj byl pak koncem roku 1955 přestěhován do redakce v Richmondu. Během let se u sázecího stroje vystřídalo několik sazečů – A.Chromovský, R.Toman, F. Zoul, M. Bartošek a podle vzpomínek účastníků snad i několik dalších. Sazbu zalamoval J. Matys a později pak E.Svoboda.
Prvním tištěné číslo Hlasu domova vyšlo 16.5.1955.
Hlas domova nebyl samozřejmě jen dílem redaktora, dopisovatelů a sazečů. V očích Františka Váni „redakční kruh“ zahrnoval i pomocníky, kteří bezplatně připravovali Hlas domova k expedici: „Expedice byla každé druhé pondělí a pro řadu lidí to byla společenská událost. Přijeli už odpoledne, už věděli co dělat a já když přišel z práce, tak již pracovali. A těšili se na to...“
Během let s distribucí věrně pomáhalo mnoho lidí. Bez záruky kompletnosti a časové návaznosti lze s pomocí pamětníků uvést řadu jmen. Tak snad jen ti nejvěrnější: M.Tomanová, A.Semecká, L.Blažek, J.Klement, „Štába“-A.Postník, pani Bydlová, P.Peithner, L.Glosová, J. Blažková, J.Křepčík, H.Jizbová, M.Voborská, R.Svoboda, J.Horná, Z.Volek, R.Odstrčil a paní Benešová, pan Zavadil atd. atd.
Někteří lidé pomáhali i jinak. Na příklad Josef Kinda vzpomíná:
„Nepamatuji se přesně, kdy jsem Hlas domova odebíral, ale muselo to být hned nějak ze začátku. Jen vím, že relativně brzy, někdy koncem šedesátých let jsem si předplatil Rudé právo, Mladou frontu, Lidové noviny a myslím i Práci. Noviny chodily letecky dvakrát týdně v balíčku a většinou jsem je ani nečetl, jen přeadresoval a poslal Frantovi do redakce.“
Richard Toman, který v počátcích do Hlasu domova přispíval, v dokumentu natočeném v Austrálii Českou televizí v roce 1996, o Františkovi Váňovi řekl: „Přestože bylo uvedeno, že Hlas domova řídí redakční kruh, nakonec o všem rozhodoval František sám. On dělal nejvíc. Vyřizoval sám všechnu korespondenci, všechny účty, všechnu administrativu měl na sobě. I s krajany se stýkal on.“
Začátkem druhé poloviny padesátých let František Váňa také zakládá rodinu.
„Četla jsem Hlas domova předtím, než jsme se v 1956 s Frantou poznali.“ Vzpomíná Dina Váňová. „Žasla jsem, že někdo může existovat s takovým národním zanícením. František byl zvláštní, já jsem ho obdivovala. V roce 1958 jsme se vzali a já jsem věděla, že si neberu jen Františka, ale též Hlas domova. Říkala jsem mu po celou dobu, že je unikát. Dodnes si myslím, že jsem měla velké štěstí. že jsem s ním mohla sdílet život. Nebylo to vždy snadné, moc jsem si přála, aby měl více času na děti. Vím, že si to přál i on. Ale to je snad osud všech lidí a jejich rodin, kteří se rozhodli věnovat svůj život veřejné činnosti“

Hlas domova tiskem

První knihtiskem tištěný Hlas domova vyšel 16.5.1955. Hlas domova byly „skutečné“ noviny, nejen obsahem, ale i formou.
V roce 1953 zemřel Stalin a „tábor míru“ na to reaguje „uvolňováním“ a řadou nepokojů. Tzv. „odhalení kultu osobnosti“ Chruščovem v roce 1956 je pak následováno krvavou revolucí v Maďarsku a jejím potlačením ruskými tanky.
Reakce Hlasu domova na nečinnost západu je jednoznačná: “Nevyslyšena zůstala volání po aktivní pomoci, nevyslyšena zůstala prosba o shození zbraní a munice....jen americký delegát v OSN prohlásil ušlechtile, že důvěra maďarského lidu nebude zklamána“ (K.Wendt), „Maďarskou revoluci porazil západ...“ (F.Peroutka) a mezi dopisy čtenářů „...je to druhý Mnichov.“
Karel Wendt k tomu říká: „Jako ve většině základních věcech, tak i v postoji k Maďarské revoluci a jejím následkům jsme byli zajedno celá redakce. Já byl snad jen méně tolerantní k českým divizím na hranici Maďarska, než zbytek redakce.“
Vidina exulantů věřících v návrat do „osvobozené vlasti“ mizí do ztracena.
Nečinnost demokracií během potlačování maďarské revoluce mění také pojetí studené války. Ve světě vzniká teorie „koexistence“ a ožívá teorie „gradualismu“ – postupné proměny komunistických diktatur v demokratickou společnost a z toho pak i politika „détente“.
Pavel Tigrid píše studii Politická emigrace v atomovém věku, ve které konstatuje že „atomová rovnováha“ znemožňuje válečné řešení studené války, rozdělený svět a totalitární režim znemožňují revoluční změnu a tak zbývá jen snaha o „rozhlodání“ režimu zevnitř. P.Tigrid je označován části exilu za „zrádce“ a na stránkách exilového tisku, včetně Hlasu domova, probíhají diskuse o cílech exilu a v celosvětovém exilu se prohlubuje rozkol mezi antikomunistickými demokraty a radikály.
Po potlačení maďarské revoluce dochází v Československu opět k „utužení režimu“ ale již koncem druhé poloviny padesátých let byla vyhlášena amnestie, která zahrnovala i uprchlíky, pokud by se vrátili do šesti měsíců po vyhlášení amnestie a „nedopustili se velezrady“. To zcela samozřejmě vyvolalo vleklé diskuse mezi čtenáři o smyslu návratu a o smyslu exilu. Postoj redakce byl samozřejmě vyhraněně „exilový“. Karel Wendt ho vyjádřil slovy: „Nejde o to, abychom se vrátili my, jde o to, aby se domu vrátila nepokřivená demokracie“.
V posledním čísle roku 1959 Václav Michl konstatuje „Po deseti letech ... jsme krajany. Nemáme nic společného s dnešním Československem než vzpomínky a naději, silnější než smrt.“ a o rok později k tomu dodává: „Jsme tu, ne že bychom tu chtěli být, ale proto, abychom nemuseli být tam“
V prvé polovině šedesátých let rostou sportovní a kulturní kontakty přes hranice rozděleného světa. V Československu dochází k „tání“ zejména na tzv. „kulturní frontě“.
Na stránkách Hlasu domova probíhá spor „o Tuzex“, spor o to, zda emigranti posíláním valut příbuzným přes Tuzex, podporují či nepodporují komunistický režim. Někteří pisatelé poukazovali i na to, že režim takto získanými valutami podporuje „podrývání demokracie v zemích třetího světa“.
Na koncertu české filharmonie v Melbourne, se český exulant uchopil mikrofonu při přímém přenosu ABC a promluvil o pronásledování komunistickým režimem a česky oslovil členy orchestru, aby pozdravovali lidi doma, že exil je s nimi. Vznikla z toho kontraverze nejen v australském tisku, ale i mezi čtenáři Hlasu domova, část jásala nad politickou akcí, část se pohoršovala, že politika do umění nepatří.
Další kontraverze vznikla, když na festivalu české hudby v Adelaidě vedle oficielně komunistickou vládou vyslaného delegáta prof. Ecksteina z Prahy vystoupili i členové exilového Čs. klubu v Adelaidě,.
Hlas domova také otiskuje dopis S.P. z Brisbane „Hlas domova přestal být mluvčím exilu. Kritizuje emigranty, že jsou usedlí ... zesměšňuje národní uvědomění, udržování jednoty ... uveřejňuje nic neříkající fejetony a dekadentní básničky ... snahu o sjednocení urážlivě zesměšňuje“.
S „uvolňování“ začíná vznikat „problém“ s rodinnými návštěvami z Československa, které Karel Wendt popisuje jako „setkání dvou světů, nesnadná setkání“. Současně někteří emigranti navštěvují domov a vrací se s různými pocity a zážitky.

Léta šedesátá

Dostavuje se to, co František Váňa později nazval „únavou exilu“, Karel Wendt to popsal slovy: „klesl zájem a klesla úroveň exilu„ a Václav Michl: “Máme naději, ale musíme čekat. Až na další...“
Krize exilu se projevuje i v redakční radě. František Váňa o tom řekl: “.... v první polovině 60tých let se dostavila snad i jakási únava. I v redakčním kruhu se objevila otázka, zda to má cenu.“
Redakční kruh začíná uvažovat o smyslu vydávaní novin, které leží na bedrech jen tří lidí. K největšímu ohrožení existence Hlasu dochází v době, kdy jak K.Wendt, tak V.Michl onemocní a František Váňa po dobu tří měsíců zůstává na řízení novin sám.
Koncem roku 1963 píše František Váňa dopis svému příteli v zahraničí:
Konstatuje, že Hlas domova se stal „institucí“ a lidé si zvykli na to, že se mohou kdykoliv na redakci obrátit o pomoc a že je velice těžké je odmítnout. Jenže, pomocníků ubylo a finanční situace se zhoršila. A to o to více, že co bylo děláno dobrovolnými pracovníky, nyní redakce musela platit. Z původních pisatelů zůstali jen dva, V.Michl a K.Wendt, oba unaveni a nemocní natolik, že chtějí o Vánocích končit. Administrativa a dopisy zabírají spoustu času, dostavila se únava.
„Vedle neplatičů má ale Hlas domova řadu příznivců, vysloužili jsme si povinnost pokračovat“ – končí František Váňa svůj dopis.
„Bylo toho skutečně moc.“ Vzpomíná Dina Váňová. „Vašek i Karel byli dlouhodobě nemocní, a Franta byl na všechno skoro tři měsíce sám. V jednu chvíli se pak všichni tři rozhodli, že končí. Seděla jsem s nimi v redakci, když sepisovali dopis na rozloučenou. Měl být uveřejněn ve vánočním dvojčísle 1963, posledním číslem Hlasu domova. Psali, že po 13ti letech spolupracovníků ubylo místo aby přišli noví, že nemohou dále kvalitu novin udržet. Ono to bylo skutečně zoufalé, jak finančně, tak i množstvím práce. A když pak své prohlášení ukončili heslem Voskovce a Wericha z druhé světové války: „Nashledanou v lepších časech“, bylo mi z toho smutno. A nebyla jsem sama, všichni čtyři jsme tím trpěli.“
Dopis redakce na rozloučenou nikdy uveřejněn nebyl. Krize byla „nějak“ překonána a roce 1964 Hlas domova bez přerušení vychází dále.
„Snad postupující liberalizace doma, uvolnění, nám dalo novou sílu. Současně ale i nové spory,“ se o vysvětlení pokusil František Váňa. Pravé vysvětlení je ale v jeho osobní houževnatosti, vytrvalosti a smyslu pro odpovědnost.
Přihlásili se i noví spolupracovníci.
Jarda Křepčík vzpomíná: “Bylo mi 16 let, když jsem utekl z domova. Byl jsem kluk, a tak jsem vyhledával, kde bych se od těch starších něco naučil. V prvé polovině šedesátých let, krátce po tom, co jsem se oženil, jsem ve Warburtonu poznal Dinu Váňovou. Byla tam s dětmi a František za nimi přijel na víkend. Již před tím jsem ale věděl, že existuje Hlas domova a u lidí, kde jsem bydlel jsem ho i občas četl.
Po tom setkání ve Warburtonu jsem šel do redakce a tam pomáhala při distribuci a balení řada lidí, které jsem od příjezdu znal. A tak jsem začal pomáhat i já. Pravidelně, po 12 let, každých čtrnáct dní jsem Františka vezl na hlavní poštu a po odeslání Hlasu domova jsem ho pak zase odvezl domů. On totiž tehdy neměl ani auto. Všechno co měl dával na Hlas domova.
Hlas domova byl pro mne především zdrojem vědomostí a morální síly a od Františka jsem se hodně naučil. Třeba se ozvat, když se mi něco nelíbí, nebo s něčím nesouhlasím. Jenže on to vždy dělal slušně, já dodnes spíše bouchám do stolu a spustím svou jadrnou češtinu. Nikdy neuveřejnil nic, co považoval za nevhodné pro slušný časopis.“
„Franta byl úžasný organizátor,“ vzpomíná A.Schott, „ale administrativu bral na lehkou váhu. Vím, že upomínky, které mu moje manželka připravila, někdy ani neodeslal. A Hlas domova posílal léta i neplatičům.“
„A nejen to,“ dodává Dina Váňová,“ mě někdy skutečně rozzlobil, že když už někdo přišel zaplatit, tak Franta říkal: To nespěchá, ještě to nechte být. A přitom někdy neměl ani na zaplacení tiskárny“.
„Pokud se pamatuji, „pokračuje A. Schott, „tak Franta neměl žádný volný čas. Odpovídal na dopisy, zpracovával zprávy, přesvědčoval lidi kolem, aby psali. Navíc v redakci byli téměř stále nějací návštěvníci. Když např. přijel kdokoliv do Melbourne odkudkoliv, tak měl zpravidla jen adresu Hlasu domova. Dina a Franta je nakrmili, někdy i ubytovali. Kdy vlastně Franta ty noviny dělal, je mi záhadou.“
Více a více začíná Františkovi Váňovi ztěžovat práci redaktora to, o čem on říkal: “Hlas domova se stal institucí“. Přesněji řečeno, začal zastupovat práci společenských organizací – pomoc krajanům. Činnost, která s vydáváním a smyslem novin neměla nic společného. Redakce se stala průchodným domem nově přišlých i krajanů s žádostmi o pomoc, která – pokud to bylo v silách manželů Váňových – nikdy nebyla odmítnuta. Mnohdy se krajané zastavovali „jen na kus řeči“. Někdy žádosti „o pomoc“ byly značně pochybné. Lidi třeba chtěli vědět, kde nechat utratit psa anebo, kde nechat vycpat ulovené ptáky.
I pro tuto „společenskou a sociální“ činnost manželé Váňovi našli několik pomocníků. Na prvém místě nelze zapomenout spolupráci Josefa Kopeckého, který poskytoval v 60tých létech sociální pomoc krajanům a po srpnu nově přišlým emigrantům.
„Přál jsem si dělat noviny pořádně“, vypráví František Váňa, „ale někdy to bylo těžké. HD byla instituce.“ Na dělání noviny mu zbýval čas, až když všichni odešli.
Karel Wendt později v dokumentu ČT o Františkovi Váňovi řekl:
„Já jsem psal články a chodil jsem na schůzky redakčního kruhu, kde byla hlavně sranda. Ale Franta vše organizoval, musel všechno dát dohromady – a přitom pracoval. Co se Franty týče, byla to strašně obětavá dřina.“
A pak dodal:
„Já jsem se s Frantou někdy hádal, protože on byl tak hodný až mi to šlo na nervy. Finančně noviny neustále zápasily o život. Ale když třeba dostal stránkový inzerát, tak Vaškovi, mě nebo komukoliv ze spolupracovníků hned telefonoval, že se musí přidat list, že potřebuje nové články aby čtenář nebyl ochuzen. Tak to přidání listu stálo více, než co dostal za ten inzerát. A přitom řada lidí neplatila a Franta jim to posílal dál. Takže proč by platili.“
V druhé polovině šedesátých let v Československu komunistická strana začíná svůj „boj proti revisionismu“.
Hlas domova začíná otiskovat ukázky z děl českých „revizionistických“ spisovatelů, a informace a recenze o filmech „nové“ vlny. Jako zdánlivý paradox se může jevit, že čím větší bylo uvolňování „na kulturní frontě“ v Československu, tím větší propast se prohlubovala mezi „exulanty“ a „krajany“. Za zmínku jistě stojí téměř úplná absence dopisů čtenářů během těchto několika let.
V několika svých sloupcích se Karel Wendt stále k problému vrací: „Jsou však věci, jež exilový novinář nemůže přehlédnout a kdyby je přehlédl, jeho časopis by ztratil právo na existenci,“ a později pod titulkem Naše věc: „Jestliže maso jest, tabák jest, pomeranče tu a tam a lidé se už tolik nebojí...proč máme dále dřepět v Melbourne?...“ a hned sám sobě odpovídá: “protože „naše věc“ je obnovení politických a osobních svobod v Československu“.
Hlas domova přináší podrobné zpravodajství o dění doma, o sjezdu spisovatelů 1967 a následných represích tzv, „progresivních“ komunistických spisovatelů. František Váňa hodnotí rok 1967: „I malé poodhrnutí opony nad poměry doma stačí k domněnce, že tím nekončí zápas na čs. kulturní frontě. Nezdá se, že končí zápas lidí doma za návrat svobody.“

Po srpnové invazi

Redakce Hlasu domova velice pozorně sledovala vývoj „socialismu s lidskou tváří“ během celého roku 1968. „Pražské jaro“ znamenalo nejen růst naděje v Československu, ale i určitou „renesanci“ a oživení exilu.
Po vyhlášení Akčního programu A. Dubčeka se František Váňa ptá: „První krůčky svobody či boj dvou frakcí?“ Další otázku klade Karel Wendt: „ ... rehabilitace ano, ale budeme rehabilitováni i my, exulanti?“ a Václav Michlovi neušlo, že „Je ironie dějin, že čs. exulanti drží palce jedněm komunistům proti druhým komunistům“.
Tedy stejná „ironie dějin“, kterou někteří z nás v Čechách pociťovali nad tím, když jsme – jakkoliv bez nadšení – „fandili“ Dubčekovi.
„Fandili jsme, lepší něco nežli nic,“ říká na zvukovém záznamu František Váňa, “ale byli jsme kritičtí k Dubčekovi a Akčním programu, nedůvěřovali jsme komunistům, protože jsme byli přesvědčeni, že se vývoj nedá zastavit, přitom to nemůže jít dále, a bez tvrdého zásahu to nemůže jít ani zpět.“ Karel Wendt k tomu dodává: „Na vývoj doma jsme se dívali v redakci stejně, ale vliv jsme na něj mít nemohli. Psali jsme ale do australského tisku a spíše se „prali“se zdejšími liberály, kteří vychvalovali „socialismus s lidskou tváří“ jako renesanci komunismu. Franta měl např. diskusi se sekretářem KS Austrálie v televizi atd...“
Srpnová invaze pak skutečně změnila vše.
Začali přijíždět uprchlíci a kolem Hlasu domova se soustřeďovali lidé ochotní nově příchozím pomoci. Hlas domova se stal velice živou „sociální institucí“ a střediskem pomoci novým uprchlíkům.
O vlivu nových uprchlíků na Hlas domova František Váňa napsal v úvodu sborníku k 25. výročí: „Obsah (Hlasu domova) se tak mocnému náporu v mnohém přizpůsobil, ale pro nás, kteří jsme se náhle proměnili na "starousedlíky", bylo potěšitelné zjistit, že list nemusí měnit linii, že nedošlo ke střetnutí generací, že nebyly větší rozdíly v názorech na situaci a exilovou práci, že Hlas domova zůstal listem "starých" a stal se téměř okamžitě i listem exulantů nejčerstvějších. Snad je to i pro čtenáře patrno z tohoto sborníku, který připravili výhradně kolegové mladší léty i dobou strávenou v exilu“ (Sborník sestavil dr. M. Ondrášek.)
Na zvukovém záznamu k tomu František Váňa dodává: “Příjezd posrpnové vlny neznamenal pro noviny tak velký rozdíl, snad jen příbytek něco kolem 1000 odběratelů. Rozdíl ale přece jen byl – v přístupu k organizacím. Nechuť ke spolkové činnosti byl mezi „posrpnovými“ hluboce zakořeněn. Největší význam pro redakci ale byl příliv nových dopisovatelů.“
Prvním z nich se stala Marcela Čechová.
„Na setkání s Hlasem domova se pomatuji přesně.“ říká Marcela Čechová. „My jsme přijeli 28.září 68 a myslím, že to byl Bohouš Culka, který nás vzal na Šumavu. Tam se konala Svatováclavská veselice. Byla jsem u vytržení nad tím kolik tam bylo lidí a jak byli všichni k sobě milí a hodní. Tam ke mně přišel František Váňa a seznámili jsme se. Nu a tak jsem tady hned začala psát do Hlasu domova. Můj první článek se jmenoval „Jak chutná svoboda“ a vyšel hned 14.10.1968.“
Marcela Čechová se pak stala věrnou spolupracovnicí a její články se objevovaly téměř v každém čísle až do konce vycházení Hlasu domova.
„My jsme jezdili pravidelně do redakce v úterý,“ vypráví Marcela Čechová,“kam také chodili Kratochvílovi a Schottovi. Lolinka Schottová pomáhala Františkovi s administrativou. Připravovala Františkovi upomínky na předplatné, on ale většinou předplatné nevymáhal a noviny posílal dál. Na to pak doplácela Váňovic rodina. Ono vůbec – tehdejší redakce v Richmondu byla v předním – vlastně obývacím – pokoji, kde byli stále nějací lidé.
Psát do Hlasu domova byla pro mne poprvé v životě možnost projevit svůj názor a navíc mi v tom nikdo neškrtal. Když jsem napsala něco co nebylo tak úplně v pořádku, Franta mi zavolal a řekl, že by to tam nedával. A většinou měl pravdu. Byl úžasný v tom, že byl tolerantní a že nezasahoval do myšlení jiných lidí. Dokázal udržet rovnováhu, která je pro mne nemyslitelná. Já jsem buď na jednu nebo na druhou stranu a nemám nic mezi tím. Franta dokázal chápat obě strany. Nikdy ale neotiskl nic co nepatřilo do demokratického exilového tisku.
Franta byl rozený diplomat. A uměl delegovat. Mně například pověřil pravidelnou četbou Rudého práva. To mu nikdy nezapomenu. Doma jsem nikdy Rudé právo nečetla, ale v exilu jsem musela.“
Dalším, až do posledního čísla pravidelným spolupracovníkem byl dr. Miloš Ondrášek. Své literární recenze, umělecké postřehy a poznámky o exilové literatuře podepisoval značkou IP a politické a obecnější úvahy pseudonymem V Donát. I on se stal pravidelným návštěvníkem redakce a redakčního kruhu.
Pravidelně příspěvky také posílal dr. Zdenko Horný (pod pseudonymem Jarka Vlčková) – nejprve se svými historickými črtami, které od roku 1971 přeměnil na pravidelný pečlivě historicky podložený „Kalendář HD“.
K méně pravidelným dopisovatelům “posrpnové vlny” patřil Jaroslav Kovaříček, Václav Starý a několika dalších.
Jaroslav Kovaříček vzpomíná na začátky své spolupráce:
„Po příjezdu, hned jak jsem na to měl, tak jsem si Hlas domova předplatil a jeho dobrá úroveň mne příjemně překvapila. Sepsal jsem jakýsi příspěvek, poslal do Melbourne a František Váňa s díky přijal. Tak začala moje mnoholetá spolupráce s Hlasem domova.
František měl demokratické myšlení i cítění v krvi, otiskoval širokou škálu pohledů a názorů, často k nevůli některých zaujatých čtenářů. Cenzuru neprovozoval, ovšem neotiskoval vše co mu kdo poslal. Jednou jsem napsal článek, ve kterém jsem se nechal trochu unést emocemi a byl příliš osobně vyhraněný. František to neotiskl a já později pochopil, že mi tím prokázal dobrou službu. Řekl bych, že Váňa příspěvky nezavrhoval, nýbrž vybíral. Proto si jeho noviny udržovaly dobrou úroveň a respekt.
Když jsem se pak při první návštěvě Melbourne setkal s Františkem osobně, udělal na mne nezapomenutelný dojem. Skvělý a laskavý člověk, vzorný vlastenec, tolerantní a se smyslem pro humor. Přesvědčil jsem se i o jeho neobyčejné skromnosti. Když jsem jednou při setkání vychvaloval jeho velké exilové zásluhy, František se pokorně usmál a řekl mi, že se sice snaží jak může, ale nedomnívá se, že jeho práce může ten komunistický systém ve vlasti nějak vážně ohrozit. Svoje zásluhy nehodlal přeceňovat, ale přiznal mi co ho na vydávání velice těší. Řekl: „Hlas domova je pojítkem našich lidí v této velké zemi. Stalo se třeba, že maminka v Čechách hledala syna, který jí zmizel v Austrálii. A když ho s naší pomocí našla, tak to mi udělalo tu největší radost. To je pro mne ta nejlepší odměna, tohle dává mé práci skutečný smysl.“
Na Hlas domova vzpomíná i Václav Starý:
„S Hlasem domova jsem se poprvé setkal v listopadu 1968 v rakouském uprchlickém táboře v Traiskirchenu. První dojem, ve srovnání s dalšími tehdy tam rovněž dostupnými exilovými novinami, byl výrazně ve prospěch Hlasu domova coby novin nikoliv pouze lokálních a úzce skupinových, nýbrž s jistým nadhledem výrazně celoexilových.
Po příjezdu do Austrálie František Váňa, který přirozeně věděl o tom, že jsem přispíval do Zpravodaje a že jsem dal dohromady pár čísel Kruhu, mne čas od času požádal, zda bych něco nenapsal. František byl sice jedním z mála lidí, kterým jsem neuměl říci ne, nicméně na druhé straně jsem cítil, že vše opravdu potřebné dělali mnohem lépe jiní Vážil jsem si ale projevené důvěry a toho, že František do mých textů nikterak nezasahoval.
Za zmínku jistě stojí široká škála tématických okruhů, jimiž se HD pravidelně zabýval, a impozantní šíře spolupracovníků z několika kontinentů. Občas mne zarážely některé reakce čtenářů a někdy snad i nepochopitelná míra tolerance, s níž František Váňa dopisy čtenářů otiskoval. Na druhé straně to bylo něco, čeho v jiných novinách bylo jako šafránu. Zpětně se mi teď, v éře webových stránek a internetových „četů“, po té rubrice dopisů čtenářů HD skoro stýská.“
26. ledna 1971 umírá Václav Michl. Pravidelnou spolupráci nabídl Hlasu domova Jaroslav Strnad (pod pseudonymem Jaroslav Kujeba). Jaroslav Strnad, v té době redaktor vynikajícího „Zpravodaje“ ve Švýcarsku, přispíval občas do Hlasu domova v létech, kdy ještě byl redaktorem ve Svobodné Evropě.
Dopisy nových čtenářů odráží myšlení lidí hozených do „řeky svobody“ jejich stesk po domově a výčitky svědomí, zda odchod byl správný. S nimi pak polemizují ti, kteří se v té „řece“ již naučili plavat a nebo si jen prostě již zvykli. Z dopisů se také ozývá kritika západu a Austrálie, kritika „navrátilců“ a i kontraverze mezi oběma emigračními vlnami.
K nepravidelným dopisovatelům před srpnovou invazí, jako byl mimo jiné M. Cígler, dr. S. Hofírek, J. Jonáš, prof. F. Knoepfelmacher, Z. Volek a M. Zvára, se z řad posrpnových emigrantů pak ke spolupráci přihlásili i další - např. J. Zacpalová, Z. Milevský, Z. Horný, atd.
Také nepřekvapí, že Hlas domova měl i celou řadu přispěvatelů velkých jmen.
Karel Wendt k tomu říká: „Od začátku jsme si řekli, že nebudeme vyhledávat velká jména, budeme to dělat jak nejlépe dovedeme – a když to čtenáři nebudou považovat za dostatečné a nebudou nás číst, tak přestaneme.“
František Váňa dodává: „Exulanti velkých jmen se ale přihlásili většinou sami. Na př. Ferdinad Peroutka posílal své příspěvky určené většinou Americkým listům, mnohdy ale také exklusivně jen pro nás.“
Na stránkách Hlasu domova se lze ale také setkat se jmény jako K. Schwarzenberg, dr Martin Kvetko, Zděnek Slavík, ale také J. Škvorecký a J. Gruša atd.
V neposlední řadě je třeba připomenout dlouholetého sportovního reportéra vysílání Svobodné Evropy Karla Janovského (Karel Drážďanský), který bez jednoho vynechání posílal z Evropy své sportovní reportáže z domova i ze světa od roku 1951 až do posledního čísla.
Vedle redaktorů a dopisovatelů, sazečů a pomocníků s administrativou a distribucí, se prakticky od začátku tvořily kolem Hlasu domova skupinky přátel.
Na zvukovém záznamu v roce 1991 Karel Wendt říká: „ Noviny jsme brali vážně, ale když teď tady sedíme jako vážní dědci – ona taky byla pustá sranda. Vždyť jsme byli študáci. A něco študáckého v tom všem bylo – že ano, Franto – jen ty redakční schůzky – to stálo za to. Byla to taky parta”
„Parta“, o které se zmiňuje Karel Wendt, byli lidé, kteří ani nepsali ani redakci nepomáhali, byli prostě kolem. Zejména v sedmdesátých létech František Váňa a Karel Wendt tvořili střed pravidelných sobotních setkání „tatínků“ (jak si se sebeironií říkali), kolem kterého se scházel, někdy v soukromí, jindy v hospůdkách, větší či menší počet známých a osobních přátel. Pro redaktory to bylo setkání někdy s kritickými někdy s chválícími čtenáři.
Někteří z nich ovšem také občas zašli do redakce. Na př. Tonda Urban na to vzpomíná:
„Každý druhý pátek, více méně se tomu říkalo redakční kruh, jsem se tam hlavně objevoval po zavedení "Friday night shopping“ v mém obchodě v City. Cestou domu jsem se tam zastavil, ale přijel jsem vždy pozdě. Toho "kruhovaní” jsem tedy zachytnul jen málo. Pamatuji se, že kromě Franty, Karla a Vaška než zemřel, tam byl někdy Mirek Cígler. Určitě těch návštěvníků bylo více. Někdy se tam také objevil nějaký přespolní krajan kterého Franta pozval.”
Vedle toho redakční páteční večery více méně pravidelně navštěvovali i další lidé – dr. M. Ondrášek, dr. A. Šťavík, Z. Horný a další.
V roce 1969, ještě před úmrtím Václava Michla se na čas odmlčel Karel Wendt. Důvod svého odmlčení vycházejícím ze zklamáním nad neúčinností exilu, vyjádřil ve svém sloupku (HD č.3/69) slovy: „Hlas domova zakládalo před 19ti lety pět lidí, jejich počet „vzrostl “na tři“. Protestu na letišti se zúčastnilo 30 lidí (protestní demonstrace proti příletu sovětské delegace a ve stejnou dobu -), na svatováclavské veselici se veselilo 600 lidí. Exilový časopis nemůže být samoúčelný... Někdy může být novinářsky poctivější mlčet, než předstírat něco, co již dávno hnije pod drnem.“
Po krátkém čase se ale ku psaní poněkud proměněn vrátil. I nadále psal vynikajícím způsobem „sloupky“ k časovým událostem s politickým bystrozrakem, který dodnes s nepatrnou obměnou neztratil svoji aktuálnost:
„Přeji si aby Leninovi „užiteční idioti“ zavedli sami sebe tam, kam v slepé aroganci akademických blbů vedou svět. Přeji si, aby se jim přihodila pravda, kterou tak tvrdošíjně odmítají vidět. Někdy se mi o tom zdá a usmívám se ze snu.“
Mnohdy ale ve svém psaní zacházel nad běžný novinový komentář. Jeho sloupky se proměňovaly ve politicko-filozofické literární eseje. Jejich nic nepředstírajícím realistickým vývodům někteří čtenáři vyčítali pesimismus.
Po celou dobu 70tých let, až do posledního čísla, je Hlas domova plný neocenitelného množství zpráv a informací o průběhu a životě v „normalizaci“ v Československu. Vzdorující disidenti, Charta 77, byli zcela samozřejmě středem zájmu Hlasu domova. Právě tak jako – v kontrastu s Chartou 77 doma – neušly pozornosti dopisovatelů a redakce od roku 1977 krajany podepisované ostudné žádostí o „úpravu poměru k socialistické vlasti“ umožňující návštěvu republiky. Stručně řečeno, Hlas až do svého konce zůstal nekompromisně exilovým časopisem. Neznamená to ale, že zanedbával dění v Austrálii a život místních spolků, o jejichž činnosti podrobně referoval a uveřejňoval příspěvky jejich představitelů.

Konec Hlasu domova

V roce 1979 ze zdravotních důvodů na doporučení lékařů se František Váňa rozhoduje další vydávání Hlasu domova ukončit.
Poslední číslo Hlasu domova bylo dvojčíslo s datem 17. prosince 1979. Ve sloupku s titulkem „Také poslední“ František Váňa píše:
„Po zprávě v minulém čísle, že HD přestane vycházet, se ozvalo telefonicky, písemně i osobně hodně čtenářů se spoustou dobré vůle. Zájem, oceňování, návrhy potěšily (a taky způsobily, že na poslední číslo zbylo méně času)“ .... „Na minulá léta Hlasu domova pohlížím trochu smutně, jako pohlížíme na něco, co pro nás cosi znamenalo a co odchází, ale rozhodně ne trpce. Časopis, měl-li se udržet, se vyvíjel tak, jak si to žádala společnost lidí, pro kterou byl vydáván – vlastně vědomě o trochu výš než mířila poptávka.“ A o několik řádek dále: „Obsah novin HD sklízel často a oprávněně kritiku čtenářů, mnohdy bylo nutno v časové tísni vařit z vody“.
K tomu dokladu skromnosti Františka Váni je třeba dodat, že během existence Hlasu domova, vedle kritiky docházela většina dopisů s kladným hodnocením nejen od čtenářů, ale i od předních, známých i méně známých postav exilu. V prvé řadě Ferdinand Peroutka, Pavel Tigrid, Petr Den, prof. Otakar Odložil a mnoho dalších.
Vojta Nevruď nazval Hlas domova „výborně informované noviny“ a Zahraniční ústav označil Hlas domova za „velice hodnotný, výborně redigovaný, liberálně smýšlející“.
Karel Wendt dále píše ve svém „Posledním sloupeku“ na rozloučenou:
„Sentimentální by bylo vzpomínat na první redakční schůzky, na to, jak se časopisu dával život a tvar, na otázku: „Jak dlouho to budeme vydávat?“, i na odpověď mladého optimismu: "Do návratu." A aby bylo jasno, v těch dobách ještě "do návratu" neznamenalo do příští dovolené, ale "až zase bude Československo svobodné". Tenkrát ještě v redakci panovala vzácná shoda. Konečná mez vydávání byla schválena čtyřhlasně a čtyřhlasně znamenalo jednohlasně.“
Četba Hlasu domova a vzpomínky pamětníků naznačují, že v redakci politické rozpory v základních věcech neexistovali.
„Mc Carthy, Maďarsko, Vietnam...“ vzpomíná Karel Wendt,“ – redakční politika neexistovala, přeli jsme se o ledacos, i jsme se třeba pohádali, ale v základních věcech vždy vládnul souhlas I když třeba za odsouzení McCarthysmu jsme tehdy od čtenářů dostali první výčitky ...“.
Poslední sloupky obou redaktorů ale naznačují, že přes stejný „vzácný souhlas“ na politické otázky existoval jistý rozdíl v přístupu k ideovému a mravnímu konfliktu mezi „exilem“, „emigrací“ a „krajanstvím“.
Činy a jevy, které František Váňa viděl jako projevy lidských slabostí, Karel Wendt pokládal za mravní a morální poklesnutí. Co František Váňa do jisté míry dokázal pochopit a tolerovat, Karel Wendt omlouvat nechtěl a snad ani nedovedl.
Píše-li František Váňa, že se dívá zpět “... rozhodně ne trpce.“ Karel Wendt v roce 1996 v dokumentu ČT říká: „Samozřejmě, byla řada lidí, kteří si Franty vážili, ale také řada lidí, která ho nenáviděla,“ a s jistou dávkou hořkosti pak dodává: „A najednou si ho váží.“ Hořkost nepochybně znásobená tím, že za svého života se Františkovi Váňovi nedostalo uznání z osvobozené vlasti, země které věnoval svůj celý život.
Austrálie ho poctila medajlí v roce 1975 British Empire Medal (ocenění za 25 let vydávání Hlasu domova), 1988 Order of Australia OAM. Až posmrtně, v roce 1997, je mu Prezidentem V.Havlem udělena Medaile za zásluhy I. stupně.
V „Posledním sloupku“ pak Karel Wendt píše:
„Když ne účelné, tedy alespoň novinářské v exilním slova smyslu by bylo (užitečné) připomenout ještě jednou čtenářům, že rozdíl mezi krajanem a exulantem, mezi samoúčelností spolkaření a exilní prací, mezi darem na místní monument a darem na pronásledované obhájce lidských práv se rovná rozdílu mezi zbytečností a smyslem.“
A svůj poslední sloupek končí otázkou i odpovědí:
„Mělo význam vydávat třicet let noviny, které se jmenovaly Hlas domova? Nevím.
Nevím a vůbec mi to nevadí. Dávno už jsem nalezl pravdu, že každá odpověď se sama ptá. Tak to má být. Takový je úděl Sisyfův.“
Po tomto závěru Karla Wendta ve sloupku pod nadpisem „Také poslední“ František Váňa pokračuje:
„Karel Wendt je ovšem pesimista, pokud uvažuje o činnosti našeho exilu – místního i v ostatních světadílech – a většinou právem. Jak na tu činnost mají reagovat noviny? Od počátku byly rozdíly v názorech na funkci exilových novin a vyvolávaly debaty po asi první dva roky, když se v tehdejším redakčním kroužku ještě debatovalo. Výměny názorů neměly ovšem a nemají rušivý vliv na osobní přátelství debatujících, je naopak příjemné vzpomínat na ty začátky novin.“
Nepochybné je, že oba byli a zůstali nejbližšími přáteli až do posledních chvil.
Právě tak je nepochybné, že oba měli pravdu, spor o „exil“ a „emigraci“ dodnes rozhodnut nebyl a nejspíše ani budoucí historici budou mít nesnadný úkol ho rozhodnut. Volba mezi pragmatickým a nekompromisním stanoviskem a stanovení hranice mezi nimi je nikdy nekončící spor mezi lidským srdcem a mozkem.